Komentář: Tvrdík hraje s Mynářem a spol. vyšší hru než o body do ligové tabulky

Prezident republiky Miloš Zeman vyráží na sportovní akce zřídka. Při jeho rusko-čínské zahraničněpolitické orientaci asi nebude s podivem, že se ocitl zrovna na zimních olympijských hrách v Soči a po letech pak na podzimním fotbalovém utkání Ligy mistrů mezi Slavií a Interem Milán.

Jak vidno z fotografie u tohoto článku, potkal se tam ve VIP lóži s wimbledonskou vítězkou Petrou Kvitovou, šéfem Slavie Jaroslavem Tvrdíkem, hradním kancléřem Vratislavem Mynářem s chotí – a také s dcerou Kateřinou.

Zatímco třeba členy britské královské rodiny vídáme na fotbale, na ragby či na dostizích každou chvíli, u české hlavy státu lze vytušit, že asi nejde ani tolik o ten sport, jako o… ty věci kolem, že.

Fotbalová Slavia je využívána jako viditelný symbol česko-čínské spolupráce. A také se s ní podle toho žongluje. Takže, když se s Čínou ještě kamarádí „zplna hrdla“ a je zapotřebí nějak utřít hlasy, že reálné čínské investice do Česka zdaleka nedosahují úrovně vyřčených slibů, zašveholí český prezident, že na fotbalové Slavii získávající mistrovské tituly je přece krásně vidět, jak celá spolupráce parádně funguje.

A když se naopak vztahy zkomplikují, odprezentuje to veřejnosti stejný prezident opět na příkladu, ze kterého to podhradí nejlíp pochopí, tedy na poznámce, že při krizi vztahů s Pekingem by mohlo čínské financování Slavie raz dva skončit.

Jistě tedy nebude náhodou, že příslib čínské státní společnosti CITIC ohledně další podpory Slavie zazněl minulý týden právě na Pražském hradě.

To celé je asi všem jasně srozumitelná základní rovina příběhu, ve které Slavia slouží jako dobře viditelná nástěnka, na níž se podle situace mění propagandistická hesla o aktuálním stavu česko-čínského přátelství.

Pak jsou tu ovšem i roviny další, pletence osobních zákulisních vztahů a finančních toků, které už se veřejně tolik neprezentují.

Ponechme teď raději stranou hlasy nejšťouravější a nejpodezíravější, poukazující na přestřelené přestupové částky, kterými Slavia vlastněná čínskými firmami a řízená Jaroslavem Tvrdíkem zhusta oblažuje kupříkladu Slovan Liberec, tedy hájemství podporovatele zemanovských kampaní Ludvíka Karla, nositele státního vyznamenání uděleného právě prezidentem republiky.

Podobné štědrosti, kdy se například za hráče Tomáše Holeše vyplácel několikanásobek toho, co by ostatním přišlo normální, se opakovaně těšil i FK Jablonec, řízený Miroslavem Peltou, chlapíkem, který ještě v dobách, kdy coby předseda asociace vládl i českému fotbalu, patříval mezi pravidelné hosty hradních trachtací. A oplátkou neopomínal zařazovat do svých spanilých jízd například na finálové zápasy Ligy mistrů i kancláře Vratislava Mlynáře.

Všechny tyto náznaky temných spekulací, že se snad skrze platby za fotbalové přestupy mohly legalizovat i finanční toky z čínských zdrojů do úplně jiných než fotbalových kapes, lze snadno umlčet argumentem, že právě v Liberci a Jablonci v danou chvíli reálně, opravdu a neoddiskutovatelně působili hráči, které Slavia do svého herního stylu nejvíce potřebovala. Byť za ně platila s rozšafností hodnou conquistadorů po výletě k Aztékům.

Nutno ještě doplnit skutečnost, že dvouhlavé slávistické sportovní vedení ve složení Jindřich Trpišovský + Jan Nezmar speciálně liberecké hráče osobně dobře znalo ze svého podještědského působení.

V jeho rámci se sportovní ředitel Jan Nezmar mimochodem v roce 2013 dočkal i zařazení svého jména do čela volební kandidátky zemanovců, kteréžto cti se mu tehdy od zaměstnavatele Ludvíka Karla dostalo v rámci onoho specifického druhu nabídky, u níž jaksi schází možnost odmítnout.

A něčeho podobného se vlastně Nezmar, tentokrát už ve slávistických barvách, dočkal i teď před Vánoci. To, když se na večírku s kamarády z fotbalové branže dozvěděl, že jeho šéf Jaroslav Tvrdík bez jeho vědomí zrovna s Vratislavem Mynářem, ano, s hradním kancléřem Vratislavem Mynářem, domlouvá přestup Patrika Hellebranda ze Slovácka do Slavie.

A to opět za pohádkovou sumu cca 25 milionů korun, dle lidových bájí a pověstí ještě doplněnou platbami dalším osobám či subjektům.

Pro srovnání: za mladého talentovaného hráče s několika ligovými starty nabídla Sparta Slovácku protinabídkou 10 milionů korun. Přičemž rozdíl zvící 15 milionů ani osobní návštěva Tomáše Rosického u Hellebrandových jaksi opravdu nedovyvážila.

Jan Nezmar na to reagoval další ze série svých (posléze stažených) výpovědí, ale to teď není podstatné.

Zajímavější je role, kterou v celém příběhu hraje Vratislav Mynář, dobrá duše fotbalového klubu z Osvětiman. Ano, toho, který ještě za Peltova panování dostal od fotbalové asociace z takzvaných loterijních peněz 800 000 korun na mládež. Což je částka poněkud paradoxní, srovnáme-li ji s 90 000 Kč, jež ze stejného balíku obdržel třeba pardubický krajský fotbalový svaz. A zejména s faktem, že Osvětimany nedisponují žádnou velkou mládežnickou základnou, jen týmem žáků a dorostu.

No, a Osvětimany leží kousek od Uherského Hradiště, kde působí klub 1. FC Slovácko, jenž patří jistému Zdeňku Zemkovi, v minulosti shodou okolností taktéž podporovateli zemanovských kampaní, který má teď zrovna u soudu jisté oplétačky s fotovoltaikou.

Vratislav Mynář se netají tím, že blízkému Slovácku fandí. No, a trochu se o něj i stará. Úspěšně, 25 milionů obvykle jen tak ze stromu nepadá.

Uvidíme. Třeba Patrik Hellebrand, za něhož byla ta částka vyplacena, jednoho dne všem vytře zrak. Ale dneska se na jeho přestup dívá celé fotbalové zákulisí tak, že nebýt vztahu Tvrdík-Mynář, do kasy Slovácka by se za něj oněch 25 milionů korun rozhodně nepřestěhovalo.

Jan Nezmar coby sportovní ředitel Slavie by chtěl s penězi hospodařit, jak je v jeho ranku zvykem. Jenže jak už jsme si popsali, Slavia funguje v trochu jiné rovině, protknuté politikou.

A po hraně té roviny naklánějící se chvíli sem, chvíli tam, tancuje i Jaroslav Tvrdík, někdejší ministr obrany ve vládě Miloše Zemana. Jeho prostřednictvím se česko-čínská spolupráce dojednávala. Jeho zásluhou se i Slavia vyšvihla z ligového průměru daleko před tuzemské konkurenty, a dokonce až do Ligy mistrů.

Ale všichni jsou nahraditelní a všichni si musí hlídat záda. Nabízí se logická úvaha, že když se po výměně původního čínského investora, společnosti CEFC, za státní konglomerát CITIC notně rozviklala právě Tvrdíkova židle, pomohla ho alespoň v představenstvu českého zastoupení čínské firmy udržet právě podpora z Pražského hradu.

A že když se posléze začal pomalu připravovat čínský ústup z Česka, aniž by se Tvrdíkovi mezitím podařilo nahradit čínské peníze bahrajnskými či katarskými, tak CITIC – tomuto trendu navzdory – odgarantoval další podporu Slavii (a Tvrdíkovi) opět právě na hradní přímluvu.

Jestli má na Číňany a jejich rozhodování o českých aktivitách stále někdo zásadní vliv, tak bezpochyby Hrad, tedy prezident, potažmo jeho kancléř.

Takže oněch 25 milionů, vyplacených Slovácku za bedlivého dohledu Vratislava Mynáře, dost možná zařizovalo trojí budoucnost:

1) v podobě talentovaného chlapce do záložní řady slávistické sestavy

2) v otázce hradní podpory dalšího čínského financování Slavie

3) v propojení všech těch nitek v rukou Jaroslava Tvrdíka a jeho dalšího setrvání v čele Slavie, kde má teď díky milionům od Číňanů, bonusům za Ligu mistrů či transferním sumám za Alexe Krále a výhledově i za Tomáše Součka zdroje na to, aby všechny právě popsané vztahy udržoval při životě.

No, a pak někomu vyprávějte, že se do sportu nemá míchat politika. Ne, to pro čínsko-tvrdíkovskou Slavii opravdu neplatí.