Komentář: Trumpův apokalyptický kufřík z dob studené války

V době psaní tohoto článku zbývá americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi pouhý týden do konce mandátu. V jiných, klidnější časech by dnes ve Washingtonu probíhalo pozvolné předávání administrativy a američtí novináři by spekulovali o obsazení jednotlivých postů a chystaných změnách v exekutivě. V lednu roku 2021 se však americká domácí politika otřásá v základech a zcela vážně se diskutuje o možnosti odvolat prezidenta z úřadu těsně před dovršením jeho čtyřletého funkčního období.

Jako jeden z hlavních důvodů pro tento bezprecedentní krok se opakovaně uvádí obava, co všechno ještě může Donald Trump v pozici nejmocnějšího muže planety ve zbývajících dnech provést. A jen máloco dává průchod apokalypticky laděným představám tolik jako pravomoc prezidenta rozhodnout o nasazení jaderných zbraní, a potažmo tedy možnost rozpoutání zničující jaderné války. Předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová dokonce minulý týden probírala s generálem Markem Milleyem možnosti, jak Trumpovi v rozpoutání jaderného konfliktu, pokud by se k tomu rozhodl, zabránit.

V mnoha novinových článcích i diskuzích na sociálních sítích však opakovaně narážíme na dvě mylné (a vzájemně si odporující) představy o tom, jakým způsobem by rozhodnutí o nasazení jaderných zbraní ve Spojených státech probíhalo a kdo a za jakých okolností má případně pravomoc mu zamezit. Na jedné straně je to povědomí o existenci „červeného tlačítka“, po jehož zmáčknutí dojde k odpálení amerických jaderných raket z podzemních sil a ponorek. Na straně druhé pak panuje přesvědčení, že prezident musí své rozhodnutí konzultovat se svými generály, či alespoň ministrem obrany, kteří tak mohou jeho krok v nějaké fázi zastavit.

Dobrá zpráva je, že pověstné červené tlačítko neexistuje a v rozhodovacím řetězci je pro nasazení jaderných zbraní potřeba součinnosti dalších lidských bytostí. Špatná zpráva je, že prezident není povinen své rozhodnutí s nikým dalším konzultovat. Pokud se rozhodne pro použití jaderných zbraní v rámci již existujících, předpřipravených vojenských plánů, neexistuje s výjimkou vzpoury možnost, jak jeho rozhodnutí zabránit.

Zkusme si představit, že se zítra ráno Donald Trump probudí a rozhodne se, že první vojenské použití jaderných zbraní po pětasedmdesáti letech od Hirošimy a Nagasaki bude efektním zakončením jeho působení v prezidentském úřadu. Standardně by pravděpodobně využil krizové konferenční místnosti v západním křídle Bílého domu, kde by tento krok podrobně konzultoval s nejbližšími poradci, ministrem obrany a špičkami americké armády. Řekněme ale, že prezident nemá zájem svůj krok předem konzultovat a chce přikročit rovnou k věci. V první řadě si přivolá vojenského pobočníka, který je k dispozici ve dne i v noci a za všech okolností se nachází poblíž. Pobočník s sebou vždy nosí kovový kufřík potažený kůží, kterému se přezdívá „fotbalový míč“. V kufříku se nachází „černá kniha“ obsahující možné scénáře pro použití amerických jaderných zbraní.

V dalším kroku vojenský pobočník propojí prezidenta bezpečnou linkou s odpovědným důstojníkem v Pentagonu. Nastává první ze dvou klíčových fází celého procesu, kdy důstojník musí ověřit, že se skutečně jedná o prezidenta Spojených států (a tedy současně vrchního velitele ozbrojených sil). Prezident v tu chvíli využije plastovou kartičku, takzvanou „sušenku“ (biscuit), ze které přečte sérii písmen a čísel sloužících k identifikaci.

Pokud se podaří úspěšně potvrdit, že se na druhé straně vyskytuje prezident, nastává druhá kritická fáze celého procesu. Prezident bude dotázán, který z plánů pro jaderný útok nacházející se v jaderném kufříku by chtěl provést. Pokud prezident prohlásí, že se nechce držet žádného z předpřipravených plánů, je prakticky jisté, že v celém procesu nastane značná prodleva – americké strategické velitelství (STRATCOM) bude v takovém případě muset vypracovat nový plán.

V tomto případě rovněž dojde k detailnímu posouzení toho, zda je prezidentova žádost legální. Američtí generálové v tomto směru opakovaně potvrdili, že jakékoliv použití jaderných zbraní Spojenými státy musí být v souladu s válečným právem, kde je nutné posoudit nutnost a přiměřenost takového útoku směrem k vojenským cílům, a také možnost vyhnout se v maximální možné míře civilním obětem. Podle řady odborných analýz by z dnešního pohledu například jaderné bombardování Japonska v srpnu 1945 odporovalo současnému pojetí mezinárodního práva (i v případě probíhající války). Pokud by tak Trumpův příkaz zněl „hoďte dvacet atomovek na centrum Pekingu“, byl by upozorněn, že takový útok je ilegální a není možné ho provést.

Co by se však stalo, pokud by prezident Trump zvolil jeden z předpřipravených plánů z jaderného kufříku a žádal důstojníka v Pentagonu o jeho vykonání? Řekněme, že prezident bude chtít okamžitě nasadit jaderné balistické střely proti Severní Koreji. Několik desítek amerických hlavic by směřovalo na severokorejské vojenské cíle, především tedy na lokace severokorejských jaderných zbraní a balistických raket, řídící systémy a místa, kde se nacházejí velitelské špičky režimu. Z pohledu důstojníka v Pentagonu se tak jedná o příkaz od ověřené velící autority v rámci předem schváleného válečného plánu. Ačkoliv válka se Severní Koreou aktuálně neprobíhá, není podobný scénář zcela vyloučený – prezident teoreticky může mít skutečně informace o tom, že se Pchjongjang chystá v následujících hodinách či minutách zaútočit na Spojené státy nebo jejich spojence, a z toho usoudí, že je nutné přikročit k okamžité akci.

Důstojník v Pentagonu v tuto chvíli nemá jinou možnost než provést autentizaci plánu a předat příkaz k jeho vykonání vojákům obsluhujícím americké rakety odpalované ze země a z ponorek. Zde je potřeba dvou důstojníků k deaktivaci systému bránícího neautorizovanému použití jaderných zbraní a jejich odpálení na zvolené cíle. Pokud by v této fázi kdokoliv odmítl příkaz vykonat, jednalo by se o vzpouru se všemi důsledky, jakkoliv třeba vedenou dobrými úmysly. Úlohou vojáka v takovou chvíli není posuzovat vhodnost útoku nebo svéprávnost prezidenta. Veškerý předchozí trénink směřuje k tomu, aby byl daný příkaz neprodleně vykonán.

Podle řady analytiků se v případě tohoto systému jedná o relikt z doby studené války, kdy bylo nutné zajistit co možná nejrychlejší odpověď na hrozící jaderný útok ze strany Sovětského svazu, ve kterém by rozhodovaly minuty a jakékoliv zdržování by ohrožovalo schopnost odvety Spojených států. Hlasy, že úřad prezidenta by mohl zastávat i psychicky nestabilní jedinec, což může vést k neštěstí, zaznívaly už v době prezidenta Nixona, a po nástupu Donalda Trumpa do této funkce se začaly ozývat o to hlasitěji.

Autor tohoto článku se rozhodně nedomnívá, že k popisovanému kroku ve zbývajících dnech ze strany prezidenta Trumpa dojde. V každém případě se však jedná o pravomoc, kterou měl Trump k dispozici po celou dobu výkonu svého mandátu. Joe Biden si jako jeden ze svých cílů vytyčil změnu americké jaderné doktríny, která by již neumožňovala Spojeným státům použít v konfliktu jaderné zbraně jako první, což v principu tento problém alespoň do určité míry řeší. I tak však uplynulé čtyři roky mnohým Američanům ukázaly, že řada existujících nepsaných pravidel a principů, na kterých stojí fungování nejmocnější země světa, je mnohem křehčí, než se dlouhou dobu zdálo. Je namístě se hluboce zamyslet nad tím, zda i v případě jaderných zbraní není na čase přidat do existujícího systému nové brzdy a páky, které potenciálně mohou pomoci předejít tragédii dosud nepoznaných rozměrů.