Článek
Čtyřletá show končí. Sebestředný excentrik, který vždy vše dělal nejlépe v historii, odejde v lednu z Bílého domu. Nastane nuda. Nekonečnou sérii tiskových konferencí i veřejných vystoupení totiž Donald Trump režíroval jako reality show: tu se divák dozvěděl, že koronavirus přemůže nitrožilně aplikovaná dezinfekce, jindy byl překvapen chválou severokorejského diktátora či novodobého ruského cara. Nikdy se ale nenudil.
Potud image odcházejícího prezidenta: varietní, dryáčnická. Jako politik přesto Trump dokázal reprezentovat desítky milionů amerických voličů, kteří ho volili i po čtyřech letech vlády. A v neposlední řadě byl také vzorem, vůdcem i ochráncem pro spřízněné autoritáře, křiklouny a politické trhovce z celé planety, kteří se nadšeně přidali k jeho globální populistické vlně.
Škodolibí liberálové s rozkoší sledovali, kterak se kluci z globální „Donaldovy party“ vyrovnávali s jeho prohrou. Někteří mlčí dodnes. Brazilský prezident Jair Bolsonaro kamaráda opustil. Maďarský autoritářský premiér Viktor Orbán popřál demokratickému vítězi voleb Joeu Bidenovi mnoho zdraví, patrně v narážce na jeho věk. Pragmatičtější z populistů – třeba izraelský premiér Benjamin Netanjahu či indický Naréndra Módí – nakonec přijali Bidenův nástup jako fakt a „těší se na spolupráci“.
Trumpisté, které definuje až intuitivní sounáležitost, každopádně přišli o svého bosse. Jistě, všechny je pojí populismus, nacionalismus, neúcta k menšinám i parlamentu. Jsou sebestřední, často nevyzpytatelní. Přesto patří každý do jiného pytle, do jiné země, kultury. Teď se zdají být ztracení, neboť do gangu s ruským či čínským šéfem nechtějí. Navzdory svým koketeriím s východní totalitou dobře vědí, že z téhle komuny se tak snadno neodchází. A když už, tak nohama napřed.
Doma ale populisté přežijí, i když si teď z USA občas vyslechnou otravnou kritiku za porušování lidských (i jiných) práv. Trumpův odchod totiž neznamená konec trumpismu. Jeho voliči nezmizeli. A nejde jen o rasisty a ztroskotance. Za prostými hesly se šikují dělníci, kteří se díky globalizaci opravdu stali psanci ve vlastních zemích. Trumpismu naslouchají milovníci starého světa, který stejně jako ty předešlé mizí, tentokrát ale závratnou rychlostí. Obdivují jej milovníci silné ruky. Stejně jako ti, kteří za přehnanou snahou neurážet druhé vidí nedostatečnou vůli k pravdě.
Jedno prvenství se Donaldu Trumpovi musí nechat. Defloroval éru liberální nevinnosti, která nastala nejpozději v 90. letech minulého století. Byli i před ním tací, kteří se o to snažili. Nikdo z nich ale nebyl prezidentem Spojených států, nejmocnější země planety. Žádný z nich navíc nebyl tak surový, bezostyšný a nevyzpytatelný zároveň.
Trump osvobodil ze svírajících okovů slušnosti politiky, kteří se dosud báli otevřeně lhát, osočovat bez důkazů a urážet bez vkusu. Odcházející prezident přesto sám svět nezměnil, i když si to o sobě nepochybně myslí. Jako každý populista si prostě jen obratně osedlal problémy, které tento svět už dávno měl a má.
