Článek
Zní to jako anekdota. U stolu se sejdou náboženský nacionalista, ruský imigrant a oddaný pravičák. Přisednou si hrdý gay se zapřisáhlou feministkou. A nakonec je doplní palestinský islamista, sekulární exmoderátor a někdejší generál. A všichni dohromady se shodnou. Ale on to není židovský vtip. Takto zřejmě bude vypadat nová izraelská vláda.
Izraelští politici jsou proslulí ideovou pružností stejně jako soustavným pohybem mezi starými a nově zakládanými politickými formacemi. Tato pravolevá, do rozštěpu rozkročená koalice je ale příliš široká i na ně. Co přimělo ke spolupráci partaje s tak rozdílnými programy, přesvědčeními a voličskými kádry?
Důvod má jméno Benjamin „Bibi“ Netanjahu a Izraeli z pozice premiéra vládne už dvanáctý rok v řadě.
Notně omšelý bonmot říká, že politiky i pleny je třeba měnit pravidelně. Prý ze stejného důvodu. Má-li to znamenat, že se každý držitel moci časem znečistí, pro sebestředné populisty Netanjahuova typu platí toto pravidlo trojnásob.
Nejen podle bulvárního tisku si v čele země počíná, jako by mu patřila. Figuruje v několika korupčních kauzách. Sotva rozlišuje mezi svým a erárním. Z vlastní strany vyprovodil všechny, kteří mu vzdorovali nebo s ním prostě jen nesouhlasili. Kdysi liberálně-pravicový Likud proměnil v osobní nacionalistickou sektu. Nikoli náhodou mu teď vzdorují i jeho někdejší straničtí souputníci, se kterými se rozešel ve zlém.
Co je ale nejhorší, Benjamin Netanjahu vědomě rozeštval Izrael. Nejde mu o zemi, ale o moc nad ní. Podobně jako jeho americkému příteli a bývalému prezidentovi Donaldu Trumpovi. Dnes už je i nejbigotnějším ideologům pravice jasné, že tito dva mužové souzní především v charakterových vlastnostech. A podobně proto vypadá i jejich odcházení.
Vzteklé americké dítě poštvalo po prohraných volbách dav svých nejbizarnějších, krajně pravicových stoupenců proti Kapitolu – sídlu i symbolu americké demokracie. Kradlo se vesele, pořizovala rozverná selfie, umírali lidé.
Jeho izraelský kamarád poslal před domy údajných pravicových zrádců zradikalizovanou lůzu, která z ulice vyřvává výhružky vůči rodinám poslanců i poslankyň. Šéfovi parlamentu z vlastní strany nařídil, aby co nejdéle odkládal zasedání parlamentu, které má posvětit novou vládu. Důvod je zřejmý: potřebuje získat čas na zverbování alespoň jednoho přeběhlíka, který by vznik opozičního kabinetu znemožnil. Úřady v zemi varují před možným pouličním násilím a nasadily agenty na ochranu těch politiků, kteří se neprovinili ničím jiným, než že se vzepřeli Jeho Veličenstvu Bibimu.
Jinými slovy – nová opoziční koalice má jediný cíl. Zajistit Bibiho pád a pokud možno ho dostat i před soud. Podaří-li se jí to, nepochybně se záhy rozpadne, s čímž zřejmě všichni aktéři počítají. Podobnou situaci zažilo v roce 1998 třeba Slovensko, kde po volbách vzniklo široké, přesto dočasně funkční spojenectví namířené proti populistickému autokratovi Vladimíru Mečiarovi.
A nač chodit daleko – jsou to především čeští demokratičtí voliči, kteří tlačí celý vějíř opozičních stran ke spolupráci před podzimními volbami i po nich. Programové neshody podle nich musejí politici překonat právě pro dosažení společného cíle, kterým je sesazení populistického premiéra Andreje Babiše a izolace otevřeně prokremelského Hradu.
Otázkou zůstává, zda šéf české vlády a autor veleúspěšného projektu na čerpání dotací v případě prohry odejde bez povyku – třeba výměnou za beztrestnost ve svých kauzách. Zatím se zdá, že marketéři navrhují šéfovi sáhnout dle těch nejlepších populistických tradic do těch nejtemnějších hlubin politickým jímek – a vytáhnout osvědčené běsy, jako jsou odpor k uprchlíkům a xenofobie vůbec.
Pokud je Andrej Babiš poslechne, vydá se ve stopách svých zahraničních politických vzorů a jeho odcházení může i ve švejkovském Česku způsobit malé zemětřesení.
