Komentář: Trump je vizionář, který změnil Ameriku

Prezident Donald Trump v době psaní tohoto článku dost možná skutečně prohrál prezidentské volby. Pokud to tak nakonec opravdu dopadne, stane se v historii teprve jedenáctým úřadujícím šéfem Bílého domu, který prohrál svůj boj o znovuzvolení. Naposledy se to přihodilo Georgi Bushovi staršímu před 28 lety. Přesto ale Donald Trump změnil svou stranu i Ameriku k nepoznání.

„Zítra to nebude… no vlastně to zítra bude o mně,“ říkal desítkám tisíc příznivců v Kenoshe ve Wisconsinu den před volbami prezident Trump. Pokud vám jméno Kenosha něco říká, je to to město, kde po zastřelení Afroameričana Jacoba Blakea propukly nepokoje, jež trvaly dva měsíce, stály život několika lidí a byly při nich napáchány škody za několik desítek milionů dolarů.

Z Kenoshy také pochází legendární klip, v němž televize CNN nazývá protesty „fiery but mostly peaceful“.

V něčem je celá ta scéna, v níž americká média příliš nápadně zavírají oči nad hořícími Spojenými státy, prorocká. Po nečekané prohře demokratů v roce 2016 špičky americké žurnalistiky zpytovaly svědomí a hlasitě volaly, že v následujících čtyřech letech musejí poznat znovu a lépe svou vlastní zemi, protože ztratily kontakt s prostými voliči. Jenže na to velmi rychle zapomněly.

Místo toho americká novinářská elita pomohla společně s opozičními demokraty vytvořit v zemi dusivou atmosféru, kvůli níž mnozí lidé přicházeli o přátele, a báli se dokonce i vyhazovu z práce za to, že podporovali úřadujícího prezidenta. Především v zahraničí vytvořili tito novináři z Ameriky zemi, za kterou by se měli její vlastní obyvatelé stydět – zemi prolezlou rasismem, jež má v čele fašistického prezidenta, který není kompetentní vládnout.

Atmosféra strachu a neochoty bavit se o vlastním politickém přesvědčení, kterou jsme si mohli i u nás osahat při posledních dvojích prezidentských volbách, se podepsala také na chybovosti průzkumů, jelikož Američané se jednoduše zdráhali výzkumníkům říkat, koho budou volit. Dvakrát za sebou mít průzkumovou „rovinu“ silně nakloněnou ve prospěch strany, kterou je ve „slušné společnosti“ bezrizikové podporovat, to prostě není náhoda. Byť letos jistě sehrálo svou roli i bezprecedentní množství korespondenčních hlasů.

Budiž, Trump měl prohrát. Podle všech měřitelných ukazatelů. A měl prohrát o hodně. Černou kaňkou na jeho prezidentství bude nezvládnutá první fáze pandemie koronaviru, o tom nemůže být sporu. Stejně tak ho jeho protikandidát mnohonásobně převálcoval v penězích na kampaň. Přesto měl Trump dlouho k výhře blíž. Proč vlastně?

Pokud je pro vás i po čtyřech letech těžké pochopit, v čem vlastně spočívá Trumpovo prezidentství, pusťte si krátký klip ze show Tuckera Carlsona, který sice pracuje pro Fox News, ale je také jedním z nejdůležitějších konzervativních hlasů v Americe.

Trump možná prohrál. Ale jeho vzpoura, vzpoura Američanů, kteří se cítí státním a politickým systémem „left behind“, tedy ignorovaní, nehodní zaznamenání, tak tahle vzpoura nemizí. Desítky milionů Američanů se před čtyřmi lety cítily zapomenuté globalizací i americkými elitami a vládnoucí třídou, která je v koutku duše buď nenávidí, nebo jimi alespoň pohrdá. A mnozí z nich volili Trumpa znovu a často ho bezmezně zbožňují. Pravdou je, že Donald Trump je nedokázal přes všechny svoje sliby vytáhnout z jejich každodenní bídy. Často vlastně dokonce jednal proti jejich zájmům a vládl jako zcela konvenční republikán. Ale přinejmenším na ně nikdy nepohlížel s despektem a nikdy na ně nezapomněl. Jako jeden z mála. Je to smutný obrázek? Možná ano, ale pravdivý.

Známe to i z Česka. I u nás jsou lidé na společenské periferii – důchodci, Romové, obyvatelé pohraničí, ti všichni se velmi často cítí zapomenutí Prahou a jejím vládnoucím aparátem. Trump není geniální politik. Nikdy nebyl. Ale našel díru na politickém trhu, díru o velikosti desítek milionů voličů, kteří žijí jiným životem než osvícení městští liberálové a mají jiné problémy než ty, které se denně objevují na obrazovkách CNN a stránkách The New York Times. Jejich volba Trumpa je však také zcela racionální. Když demokraté pohlédnou mezi tento „white trash“ (bílý odpad – mimochodem poslední povolená rasistická nadávka v USA), trápí je hlavně jejich přetrvávající rasismus a vrhají se na řešení progresivní kulturní agendy. To Donalda Trumpa v první řadě zajímalo, proč jejich města vymírají, jejich továrny zavírají a jejich pracovní místa se stěhují do Číny.

Trump na této koalici zapomenutých voličů dokázal jedny volby vyhrát a ve druhých se minimálně dostat k vítězství zatraceně blízko. Trump možná z politické scény zmizí, ale jeho voliči nikoli. A tito voliči budou do budoucna tvořit páteř voličské koalice Republikánské strany. Donald Trump a jeho čtyři roky v Bílém domě hodně napomohli tomu, že republikáni budou do budoucna možná velmi multikulturní stranou pracující třídy. Ostatně podle povolebních průzkumů získal Trump oproti volbám před čtyřmi lety víc hlasů mezi všemi voličskými skupinami – kromě bílých mužů. Trumpa volilo také dvakrát více příslušníků sexuálních menšin než před čtyřmi lety a o přílivu hispánských voličů, především v příhraničních oblastech či na Floridě, toho bude ještě v příštích měsících napsáno dost.

Úřadující prezident bude mít mezi republikány nástupce, kteří budou chtít pokračovat v jeho odkazu. O to se není třeba bát. „Teď jsme strana pracující třídy. Tohle je budoucnost,“ napsal kupříkladu senátor z Missouri Josh Hawley – nejmladší senátor v Kongresu. Nebo senátor za stát Arkansas Tom Cotton: „Každý den nám média říkají, že naše země je rasistická, náš prezident je rasista, my všichni jsme rasisté a jediná možnost, jak to odčinit, je zvolit liberální demokraty. Američané všech ras už mají těchto nepatriotických keců dost.“ To už zní skoro jako Trump, ne?

Oba senátoři stejně jako mnozí další jsou obsahem svých sdělení i cílením na voliče podobní Trumpovi, jejich prezentace je však méně katastrofální, byť Trump byl často zase zábavnější.

Trump, Hawley a další také předznamenávají trend, který je zřejmě nejdůležitější změnou v politické struktuře Západu od konce druhé světové války. Pravicové strany, jak ukazují USA, ale třeba i Británie, Itálie, či Francie se stávají stranami pracující třídy vyznávajícími národní či nacionalistický populismus, protekcionismus, vzpouru proti globalismu, establishmentu i všemocným korporacím žijícím v symbióze s liberální levicí. Přitom je pravda, že na současném stavu Ameriky mají republikáni včetně Cottona a Hawleyho svůj masivní díl viny.

Tohle je ale zřejmě skutečná budoucnost pravicové politiky. Éra Margaret Thatcherové, Ronalda Reagana či snad George Bushe staršího a jejich socioekonomických konsenzů je mrtvá a už se nikdy nevrátí. A Donald Trump to viděl jako první.