Článek
V noci z neděle na pondělí našeho času se v Los Angeles uskutečnil 92. ročník udílení cen americké filmové akademie. Poprvé v historii si hlavní cenu za nejlepší film odnesl neanglicky mluvený snímek – jihokorejská černá komedie Parazit. Ačkoliv si vrabci na střeše štěbetali, že by akademie mohla tabu letos prolomit, málokdo tomu odmítal uvěřit. Proč se jedná o přelomovou věc?
Oscarový ceremoniál se dlouhá léta potýká se ztrátou zájmu. Několikahodinový galavečer, na němž se bohaté a slavné celebrity plácají po ramenou s jinými bohatými, ale ne tolik známými lidmi a sem tam dají přičichnout slávě i úplně neznámým dělníkům filmu, už v dnešní době působí jako anachronismus. Potvrzením této skutečnosti jsou několik let padající čísla sledovanosti.
Akademie si celou uplynulou dekádu uvědomovala, že takřka čtyřhodinová show plná liberálních protagonistů showbyznysu baví v rozdělené Americe stále méně diváků. Zkoušela osekat nezáživná hudební a taneční vystoupení – nepomohlo to. Zkusila angažovat mladé moderátory Jamese Franca a Anne Hathawayovou a nechat je celý večer tweetovat, aby to působilo moderně. Výsledkem bylo fiasko, o kterém se na hollywoodských večírcích nemluví ani v pokročilých nočních hodinách.
Producenty ceremoniálů napadly v minulých letech i zoufalosti typu, že se některá předávání zlatých sošek v méně zajímavých kategoriích odehrají během reklamní přestávky. Jistě, kategorii za nejlepší střih zvukových efektů nechápe ani 99 procent členů akademie, zbylé 1 procento jsou právě střihači zvukových efektů, ovšem udělit jim sošku někde v kumbálu, když se nikdo nedívá, je ohromná degradace jejich profese. Idea byla i kvůli zděšení velkých režisérských a hereckých hráčů zahozena do koše, problém však zůstal – jak přinutit lidi, aby se dívali, a korporace, aby platily za reklamu?
Obdobná slavnostní předávání jako Zlatý glóbus nebo ceny Grammy si přitom v posledních letech drží vcelku stabilní sledovanost. V případě Zlatých glóbů se o divácký zájem postaral letošní moderátor Ricky Gervais, který při úvodním proslovu nenechal na hollywoodské smetánce nit suchou. Ceny Grammy pak jdou s dobou a neignorují moderní trendy – úspěch mladé nonkonformní umělkyně Billie Eilish mluví za vše.
Nutno dodat, že producenti oscarového večera jsou rok co rok mezi mlýnskými kameny. Musí se potýkat s dalekosáhlými změnami ve struktuře hollywoodské produkce, které nemohou ovlivnit. Příčina odlivu diváků a zájmu o Oscary tkví i ve stále větší absenci velkých filmových událostí, u nichž by se potkával vkus masového publika i akademie.
Čísla mluví jasně. Nejvíce lidí v historii se dívalo v roce 1998, kdy vyhrál svých 11 Oscarů Titanic. Dalším úspěšným ročníkem byl i triumf závěrečného dílu Pána prstenů, který si odnesl také 11 Oscarů. To bylo v roce 2004. Od té doby vítězí především menší a středně velké snímky typu Králova řeč, Zelená kniha nebo Argo.
Akademie se totiž dlouhodobě vyhýbala jakémukoliv oceňování či nominací blockbusterů. Situace se mění až v posledních letech, kdy se mezi nominovanými například objevila i surrealistická akční jízda Mad Max: Fury Road. Nejúspěšnější subžánr, komiksové velkofilmy, jsou však většinou akademií ignorovány.
Také proto nepřekvapí, že nejvýdělečnější film všech dob, loňské Avengers: Endgame, v hlavních kategoriích chyběl. Osobně mi nedělá problém klást poslední Avengers co do kvalit vedle Titanicu a jiných hitů. Člověk však musí uznat, že tříhodinový spektákl, v němž nordický bůh s obřím kladivem, geneticky upravený voják se štítem, multimiliardář v hi-tech obleku, mluvící mýval nebo pavoučí teenager bojují proti fialovému mimozemšťanovi a hordě monster, může v porovnání s katastrofou zaoceánského parníku nebo pomstou římského gladiátora působit lehce nepatřičně.
Časy se ovšem mění a akademie si začíná zvykat. Jedenáct nominací pro Jokera, včetně hlavních kategorií, je po loňské nominaci Black Panthera na nejlepší film nutné brát jako další velký zlom v přístupu akademie k látkám považovaným dlouhá léta za infantilní a nehodné ocenění za něco víc než technické kategorie. Joaquin Phoenix je pak po Heathu Ledgerovi teprve druhým hercem oceněným za ztvárnění komiksové postavy – nepřekvapivě oba dostali sošku za Batmanovu nemesis, psychopatického arcipadoucha Jokera.
Letos to celkově vypadalo, že se celý filmový průmysl snažil o smířlivější tón vůči všem i sobě navzájem. Chyběly vysilující internetové války na sociálních sítích, producenti se stejně jako loni rozhodli pro ceremoniál bez moderátora, čímž minimalizovali možnost jakéhokoliv skandálu. Ceremoniál přestal po dlouhých letech ignorovat i raper Eminem, enfant terrible amerického filmu Spike Lee neodcházel v půlce předávání. Zatímco během posledních ročníků se z Oscarů stala významná bojová fronta novodobé kulturní války, letos jako by si všichni vybírali oddechovou pauzu.
Nejvíce diskutovaným tématem letos bylo, jak se popasovat s ostentativním přehlížením ženských režisérek. Jako u každého udílení cen, i u Oscarů platí, že jde o ryze subjektivní záležitost. Skoro 7 000 členů, skoro 7 000 chutí, světonázorů, rozdílných vkusů. Na každou námitku o nerovnoměrném zastoupení žen v režisérské kategorii se tak dá s klidem odpovědět, že žádná prostě ten rok nebyla tak dobrá, aby se vešla mezi pět nejlepších nominovaných režisérů. Že se musí holt víc snažit, šance mají.
Překvapivější ovšem je, že jejich filmy se mezi nominované dostávají. Za uplynulé desetiletí bylo na nejlepší film nominováno hned pět snímků od různých režisérek, nominována za režii přitom byla jen jedna z nich. Ostatně, za celých 92 let pak Oscara za režii vyhrála pouze jediná žena – v roce 2009 Kathryn Bigelowová za Smrt čeká všude. Ale holt se musí víc snažit.
Dalo se přitom poukazovat na disproporční zastoupení menšin v hereckých kategoriích, kde se mezi letošními devatenácti nominovanými herci a herečkami nalezla pouze jedna černoška a jeden hispánec, aby to opět vyhráli čtyři běloši a bělošky. Téma se ovšem v porovnání s předchozími lety příliš neřešilo.
Akademie si totiž před pěti lety užila na toto konto mnoho výtek (aféra #OscarSoWhite), načež přistoupila ke změně pravidel a přijala do svých řad mnohem víc lidí, kteří by zohledňovali demografickou změnu, kterou si filmový průmysl v posledních dekádách prošel.
Vedle původní „staré akademie“, složené převážně z postarších bílých Američanů, se tak začíná postupně etablovat i „nová akademie“ – mladší, rasově pestřejší, zahrnující více žen i cizinců. Rozdíly v oceňování začaly být patrné hned první rok – nejlepším filmem za rok 2016 se stalo, navzdory proslulé blamáži se záměnou s La La Landem, syrové sociální drama Moonlight o krušném dospívání černošského gaye. Právě nástup této generace má na svědomí letošní překvapivé výsledky.
Triumf jihokorejského Parazita je nutné vnímat jako mimořádný krok, kterým se akademie otevřela světu a vlila do svých zkostnatělých žil čerstvou krev. Akademie byla poslední léta zaklesnutá v minulosti, ohlížela se za velkou filmovou minulostí, v nostalgických sestřizích se vzpomínalo na klasický nebo nový Hollywood. Po zhlédnutí uplynulých dvaceti ročníků mohu jen konstatovat, že už to působilo krapet ohraně a samožroutsky.
Letošní ročník naznačil, že akademie se otevírá novým vlivům, začíná oslavovat současnost a směle hledět do budoucnosti, která už nebude patřit pouze anglosaskému prostředí. Nenásilná restaurace amerického snu spočívající v tom, že nejprestižnější filmové ocenění může vyhrát opravdu každý, je tak ve své podstatě tou nejradikálnější zprávou. Přitom působí tak nenásilně a přirozeně.
