Článek
Komentář si také můžete pustit v audioverzi.
Existuje lidová představa, že sestavování vlády je přes všechny hezké řeči o programu nakonec hlavně bojem o koryta, řečeno slovníkem čtvrté cenové. Což neznamená, že to tak opravdu není.
Po každých volbách se nejprve koaliční strany mezi sebou dohadují a přetahují o silná i prestižní ministerstva. A poté následuje druhé kolo – v každé partaji je hned několik konkurentů přesvědčených o tom, že právě oni jsou pro příslušné vládní křeslo nejvhodnější.
Ale po letošních volbách se tohle klasické dobrodružství překvapivě neodehrává. Paradoxně – vždyť nový kabinet tvoří pět politických stran, nejvíc v polistopadové historii. To bychom spíš čekali, že vláda bude mít nejméně 40 ministrů, aby se dostalo na všechny zájemce.
A nic, sledujeme pravý opak: Celou plejádu kandidátů a kandidátek, kteří se ještě před volbami tvářili, jak mají promyšlené plány po usednutí do vlády, aby teď ministerské posty s díky odmítli. Co se to děje?
Důvody jsou u každého trochu jiné, ale výsledný dojem pro voliče dvou opozičních koalic není pěkný. Musejí si říkat: Dali jsme hlas někomu, kdo sliboval změnu, ale nakonec se toho leknul a bojí se? Doba je těžká, epidemie, inflace, výpadek klíčových sektorů, dluhy, deficity…
Sedět v takové vládě, která má potenciál být kvůli nezbytnému šetření dost rychle nepopulární, si samozřejmě žádá odvahu. Od „odmítačů“ vládní zodpovědnosti to teď můžeme chápat jako podraz na voliče. Oni sami nejlíp věděli, v jaké situaci chtějí převzít moc, a v kampani dokonce slibovali, že si vědí rady, jak problémy řešit.
Pojďme ale postupně. Prvním a asi největším překvapením bylo, když jsme místo tvrdého střetu Markéty Pekarové Adamové s Olgou Richterovou o Ministerstvo sociálních věcí sledovali rychlost, s jakou obě političky funkci odmítly. A obě daly přednost ceremoniálním postům ve vedení Sněmovny.
Šéfka TOP 09 Pekarová Adamová i místopředsedkyně Pirátů Richterová argumentují rodinnými a osobními důvody. Proč ne, jen o tom mohly své voliče informovat před volbami. Že se jim moc nechce do čela úřadu, kde bude nutné dělat velké a obtížné změny, pokud nová vláda myslí reformy v penzích a sociálních výdajích vážně.
Pochopitelnější je odmítnutí Olgy Richterové, protože v očekávaných těžkých soubojích s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou z ODS by se neměla o koho opřít, když i s ní mají Piráti pouhé čtyři poslance.
Méně pochopitelná je otočka u předsedkyně TOP 09 Markéty Pekarové Adamové. Lídři všech vládních stran jsou vždy členy kabinetu, dokonce vicepremiéry. Je to přirozené a logické, aby táhli za jeden provaz a cítili společnou zodpovědnost.
Co se může stát, když to tak není a šéf jedné z vládních stran zůstane mimo vládu, jsme si prožili v letech 2003 až 2006. Tehdy Miroslav Kalousek coby lídr KDU-ČSL postupně střílel ze Sněmovny do všech premiérů za ČSSD (Špidly, Grosse a Paroubka), ačkoliv lidovci byli součástí kabinetu. Ale nepodezírejme hned Pekarovou Adamovou, že plánuje hrát vnitřní opozici, to není její přirozenost.
Ještě podivnější odmítání vládních křesel vidíme v KDU-ČSL, kde se hromadí donedávna ještě žhaví kandidáti na ministry, kterým se najednou nechce do Prahy nebo opouštět rodinu. Spoluviníkem situace je předseda lidovců Marian Jurečka, který to celé překombinoval.
V jednáních tvrdohlavě požadoval pro KDU-ČSL tři silná ministerstva: sociální věci, životní prostředí a zemědělství. Tímto tradičním stranickým výběrem jako by jen zakonzervoval představu o lidovcích, kteří „umí“ jen rodinu a krajinu. A ničemu jinému nerozumí.
Přitom i Jurečka mohl ukročit z lidoveckých vod jako třeba jeho předchůdce Pavel Bělobrádek, který se nebál dělat vicepremiéra pro vědu a výzkum, čímž mohl oslovit i jiné voliče. Tentokrát se do vlády tlačili dva místopředsedové KDU-ČSL: Jan Bartošek na obranu a Ondřej Benešík na evropské záležitosti.
Marian Jurečka oba odmítl. Jako by se bál, že ho straničtí konkurenti ve vládě přerostou. Svou vizi si prosadil ve vedení strany s tím, že všechna tři získaná ministerstva mají pobočky nebo agentury po celé zemi, což může být příslibem pracovních míst pro lidovecké bratry a sestry.
Kromě toho síla Ministerstva životního prostředí po unijním green dealu brzy vzroste, tudy v příštích letech potečou stamiliardy dotací z EU. A budou to peníze, o nichž na rozdíl od většiny mandatorních vládních výdajů budu pokaždé rozhodovat politici.
Tím vším Jurečka kolegy přesvědčil, jenže nakonec i on narazil na nečekané problémy. Nabídku vést životního prostředí odmítl Petr Hladík, náměstek brněnské primátorky a otec pěti dětí, který dal přednost rodině a zůstane v Brně. Jurečkovu pobídku sednout si do čela Ministerstva práce a sociálních věcí zase odmítla senátorka Šárka Jelínková. Ani jí se nechce ze Zlínského kraje do Prahy.
Připomeňme, že oba dva – Hladík i Jelínková – jsou místopředsedy KDU-ČSL. Kdo jiný by měl usednout do vlády než lidé z nejužšího stranického vedení? Kdo jiný než právě oni by měli být připraveni na to, že v případě volebního úspěchu půjdou k moci, aby mohli prosazovat věci, kvůli nimž snad jsou v politice? Nebo s tím nepočítali a baví je jen stranické schůze s chlebíčky?
Jediné obhajitelné vysvětlení toho, proč tolik vrcholných politiků dalo přednost ceremoniálním parlamentní funkcím, klidnějšímu Senátu nebo magistrátu je varianta, že vědí něco zásadního a tajemného o existenci rodící se vlády, co my ostatní ještě netušíme.
