Článek
Premiér Babiš byl na cestách, kde se nechával inspirovat premiéry z jiných zemí v boji s koronavirem. V Maďarsku i v Srbsku musel každou chvíli škytat, mysleli na něj politici z koalice i opozice, novináři i odborníci na epidemie. Prostě všichni. Pojďme se oprostit od politických bojů a předvolebních zásnubních tanců s voliči a podívejme se na politiku posledních dnů z pohledu profesionálního vyjednávání.
Naše požadavky, nebo život
Nejvyšší pirát Ivan Bartoš už několik dní před osudovým sněmovním čtvrtkem signalizoval ochotu diskutovat o prodloužení nouzového stavu, pokud kabinet přistoupí na pirátské podmínky. Bartoš tak svým fanouškům ukázal státotvorný konstruktivní přístup. Tento postoj stačí, abychom určili strategii Pirátů – kladou požadavky a budují svou vyjednávací sílu. Do jednání s premiérem vstupovali kompetitivně a hned dodávali, že nebudou vyjednávat, chtějí si jen tak trošku podebatovat. Bartoš ukázal, že pokud vláda splní podmínky Pirátů, začnou se s vládou dále bavit. To je takzvaná strategie zabránění – Bartoš zdržuje, protože věří, že o něco později bude mít lepší karty.
Pravdu a minulost nevyjednáte
Komunisté jsou zklamaní. Místopředseda Grospič lamentuje nad nečestným jednáním, europoslankyně Konečná mluví o lžích vlády a předseda Filip zdůrazňuje, že chce žáky zpět v lavicích. Strategický vyjednavač na celou anabázi s (ne)dodržením vládního slova hledí zcela jinou optikou. Komunisté uzavřeli s vládou dohodu, v níž byl evidentně prostor k interpretaci. Stane se.
Když přišel Andrej Babiš s novou žádostí, měla KSČM několik možností. Mohla ustoupit a hlasovat s ním, ale nic by tak nezískala. V podobné situaci můžete také začít hartusit o pravdě a minulosti. Odjistíte tím ego a emoce a nevyjednáte nic. Anebo můžete naplno vyjednávat a vytěžit maximum pro sebe a své voliče. Zatímco Grospič a Konečná emotivně hrozí rozvodem s vládou, Vojtěch Filip je zkušený matador. Říká, že „vláda může postupovat podle zákona o ochraně veřejného zdraví“. Tím vlastně zve Andreje Babiše na své vlastní vyjednávací hřiště.
My jsme chtěli, oni ne
Trojkoaliční politici vydali jasné stanovisko: „Ne!“ Protože vláda odmítla jednat o kompenzačním bonusu. Je to silný postoj, jasný signál voličům. Z hlediska vyjednávací síly je ale chybný. Pokud řeknete ne, zavíráte dveře dobré dohodě. Máte-li nějaký cíl, nikdy neříkejte, co neuděláte. Místo toho hledejte společné zájmy, abyste pak mohli vyjednat svůj cíl. V tomto případě buď mají trojkoaličníci chybně nastavené minimální a maximální cíle, anebo zkrátka nemají náladu se s vládou bavit. Chvíli to může vypadat mediálně dobře, ale nezlepší to ničí situaci. Ale třeba jim to pomůže s volebními preferencemi, kdo ví.
Zabijete lidi
Z obou táborů létaly střely krátkého doletu. Navzájem se obviňují z nezájmu o lidi, z budoucích mrtvých, z chaosu a neochoty jednat. Andrej Babiš postupuje jako vždy. Je to hráč, takže když vidí, že nemíří k dohodě, posune původně dohodnuté postupy o volebním zákonu, který politickou scénu rovněž tlačí, na později. Není to moc kooperativní, je to ale chytrá past. Opusťme na chvíli své vlastní politické preference a zamysleme se: opozice nepodpoří nouzový stav, protože nedostala, co chtěla. Mnoho dalších nástrojů na zpomalení epidemie přitom nemáme. Tipuji, že pokud by nouzový stav za dva týdny bez náhrady skončil, uvidíme plné bazény, hospody a kina. Čísla nakažených porostou. A marketingový stroj Andreje Babiše dostane nový olej do svého soukolí: Fiala, Pekarová, Bartoš a další to zavinili, já vás chtěl ochránit.
Opoziční politici teď zblízka zkoumají mechanismy Babišovy pasti a mají u ní hlavu nebezpečně blízko. Do toho SPD mluví ke svým voličům stejně jako vždy bez ohledu na téma. Dva poslanci zápasí o bezrouškové židle, Hamáček pálí ze své skoro vybité zbraně dvakrát na opozici a třikrát na vládu a STAN disciplinovaně přikyvuje Pirátům.
Noční můra v přímém přenosu
Politici svorně říkají, že je situace vážná. Pak si ale navzájem nadávají, nejsou ochotni skutečně vyjednávat. Dělají ohromné tiskovky a zapomínají, že počty nakažených rostou a lidé umírají. Všimněte si, že politici chtějí „diskutovat“, „jednat“, nebo něco „požadují“. Nikdo z nich ale za celou dobu neřekl, že chce vyjednávat.
Vyjednávání o budoucnosti a životech totiž není ani diskuse, ani tlachání v poslanecké kantýně. Je to seriózní disciplína. Pokud by bylo cílem opravdu pomoci lidem, postupovali by političtí lídři jinak. Všichni. Opozice by vstoupila do vyjednávání s vládou, směnila by podstatné věci, dohodla by se na rychlém rozhodování, snížila rizika interpretací dohod. Pak by vládní i opoziční politici udělali poprvé za celé věky společnou tiskovku, aby zkusili sjednotit znechucené občany.
Místo toho sledujeme vyjednávací černou můru v přímém přenosu.
