Článek
Martina Půtu širší politické publikum zaznamenalo poprvé před deseti roky. Povodně, které si tehdy v Libereckém kraji vzaly pět životů, jej zastihly na postu starosty příhraničního Hrádku nad Nisou. Městečko na česko-polsko-německém pomezí patřilo k záplavami nejpostiženějším. Půta nazul gumáky a dnem i nocí dřel v bahnitých ulicích. Lidé si jej zamilovali.
Už o dva roky později se stal poprvé hejtmanem Libereckého kraje. Což, upřímně, nebylo až tak těžké. Předchozí krajská vláda ČSSD byla ostudná. Například Martin Sepp v roce 2008 překročil povolenou rychlost v Arnolticích o padesát kilometrů v hodině. Připomeňme zábavný fakt, že tak fofroval v době, kdy byl náměstkem hejtmana pro dopravu. Sepp se také se spolustraníky Zdeňkem Bursou a Pavlem Petráčkem odmítal vzdát odměn, jež pobírali za členství v dozorčí radě společnosti Silnice LK, která, fanfáry prosím, nevyvíjela vůbec žádnou činnost. Výše zmíněný radní Bursa byl pak vloni odsouzen k pěti letům vězení, neboť si podle obžaloby v lednu 2010 řekl o milionový úplatek. K čemuž se váže další humorná souvislost, totiž že na Libereckém kraji byl tento korupčník pověřen vedením resortu ekonomiky.
Čili pro sympatického, energií nabitého, mladistvým elánem a přirozenou bystrostí vybaveného Půtu nebyl problém v roce 2012 vypráskat výtečníky z libereckého mrakodrapu.
Uteklo osm let a Martin Půta se změnil. Narostlo mu sebevědomí, podle opozice zpychl. Dělá chyby.
Třeba když před třemi lety skandálně protlačil svého možná nejlepšího kamaráda Pavla Marka do čela českolipské nemocnice, ačkoliv k tomu Marek měl nulovou kvalifikaci. A přihrál mu plat, z něhož už se dá vyžít, pokud se jeden trochu uskromní – 145 tisíc měsíčně. Učinil tak navzdory radikální kritice nejen opozice a médií, ale i odborné zdravotnické veřejnosti. Opojení mocí se tomu říká.
Je toho víc. Například v korupční kauze, v níž byl před třemi měsíci nakonec očištěn, si neúměrně zadal s manažery Metrostavu, s nimiž se scházel na benzinkách. Což, mírně řečeno, nepůsobí transparentně. V policejních odposleších, jež se dostaly do médií, mluvil, inu, neslušně. To zase bolestně neladilo s pečlivě pěstovanou image slušňáka.
Voliči mu ale všechny tyhle prohřešky odpouštějí. Vedou je k tomu důvody logické, i trochu iracionální. Půta je skutečně nebývale pracovitý. Není víkendu, který by netrávil na cestách po vesnicích a městech regionu. Je inteligentní, ale současně praktický. Bez váhání přijímá zásadní rozhodnutí, pro kraj klíčová, a zpravidla se nemýlí. Ukázala a opět to ukazuje koronavirová krize, kterou zvládá bravurně. Je klidný, nešíří paniku, nezneužívá covid k politickému boji, svoje verdikty opírá o argumenty odborníků.
Má nekřečovité charisma. Ačkoliv zápolí často nelítostně – a někdy možná i nefér – v politické bitvě, na lidi jako klasický politik nepůsobí. Má to co dělat s jeho vizáží kluka z plakátu, jak o něm jízlivě mluví politická konkurence. Půta má navíc dar, jímž disponuje minimum manažerů: když s ním mluvíte, máte dojem, že vás skutečně poslouchá, že ho vaše názory opravdu zajímají. Což je při množství schůzek, jež má, přirozeně nemožné. Ale lidsky příjemné. Součet těchto vlastností, ať skutečných, nebo domnělých, vede k faktu, že na sebe, myšleno na Starosty, nabaluje kvalitní lidi, lze-li tímto technicistním termínem hodnotit lidskou bytost.
České republice možná roste v Půtovi státník. Má-li jím být, musí se ovšem trochu ukáznit. Vrátit se k pokoře, s níž se vrhal do povodňových vln před deseti roky.
