Komentář: Tajemné signály z Hradu znervózňují už i Babiše

Nejen vládní politici teď trnou, co z hlavy státu vypadne na konci tohoto týdne, kdy se má – osm dní po oznámení vražedné mise agentů GRU v českých Vrběticích – poprvé vyjádřit.

„Možná by bylo lepší, kdyby reagoval osobně,“ neudržel se už premiér Andrej Babiš v dnešním rozhovoru pro idnes.cz.

Jediné, co zatím o Zemanově postoji víme, jsou zprostředkované názory, které veřejnosti oznámili premiér nebo vicepremiér Hamáček. Oba říkají, že prezident se v sobotu odpoledne seznámil s veškerými informacemi a že postup české vlády, tedy vyhoštění osmnácti ruských agentů s diplomatickým krytím, plně podpořil.

Samotný prezident dál mlčí. Nevyužil ani svého krátkého proslovu při dnešním odpoledním jmenování Jakuba Kulhánka novým ministrem zahraničí, ačkoliv všichni věděli, že Kulhánkovým úkolem číslo jedna bude podvečerní setkání s ruským velvyslancem a jednání o dalších odvetných opatřeních.

„Všechno má svou dobu, každá činnost pod sluncem má svůj čas. Je čas k trhání i čas k sešívání, čas k mlčení i čas k mluvení,“ citoval z Bible prezidentův mluvčí na Twitteru, když v neděli odrážel první komentáře o tom, že hlava českého státu – na rozdíl od prezidentů států sousedních i vrcholných politiků dalších evropských zemí – o ruské agresi na českém území neztratila ani půl slova.

A tak zatímco Hrad využívá osm dnů od oznámené akce ve Vrběticích do anoncovaného nedělního prezidentova rozhovoru v komerční televizi ať už k „trhání, či sešívání“, ostatní mohou jen analyzovat, či prostě jen spekulovat, chcete-li, k čemu prezident zhruba dojde.

„Dlouhodobě tvrdím, že BIS nám ve vztahu k Rusku nebo Číně dělá spíše problémy. Rusko není náš nepřítel.“

Citát Miloše Zemana pronesený 28. listopadu 2019 v televizi Barrandov ilustruje ve dvou větách dosavadní postoje hlavy českého státu k bezpečnostním rizikům a výzvám k ostražitosti před ruskou expanzivní politikou, které prezentují tajné služby i část politiků.

Když to podepřeme například Zemanovým bagatelizováním ruské anexe Krymu či „laškováním“ s Vladimírem Putinem na téma likvidace novinářů, dlouholetým přátelstvím s exdůstojníkem KGB a Putinovým důvěrníkem Vladimirem Jakuninem či vazbami Zemanova poradce Martina Nejedlého (držitele mobilního telefonu s vyobrazeným Putinem na zadní straně krytu) na ruský byznys, pak je každému jasné, že prezident nemůže být od sobotního odpoledne ve své kůži.

Hranice mezi konzervativním hájením dosavadních názorů a velezradou je v tomto případě až nesnesitelně tenká.

V čase, který si prezident vyměřil do televizního vystoupení, uspořádal a veřejně anoncoval jedno důležité setkání: na Hrad si pozval policejního prezidenta Jana Švejdara, aby mu referoval o případu Vrbětice. Detaily neznáme ani od prezidenta, ani od šéfa policie. Jisté tedy je, že informace, které měl od sobotního odpoledne od premiéra a vicepremiéra, Zemanovi nestačily. Chtěl další.

A tak je dostal. Důležitý detail: teď nejde ani tak o to, co policejní prezident Zemanovi řekl, ale o to, jak si to Zeman vyloží a jak to bude dál vykládat.

Analogická situace se odehrála už v červnu 2013, v době kauzy Nagyová a zatýkání na Nečasově Úřadu vlády. Tehdy se neotřásaly mezinárodní vztahy, zato se zřítila česká vláda. A prezident Zeman si na Hrad pozval vrchního státního zástupce Iva Ištvana.

Obsah tehdejší schůzky zůstal tajný, Ištván opakoval, že nic tajného ze živého případu hlavě státu neřekl, nicméně prezident toho využil a odmítl jmenovat novou, druhou vládu „101 hlasů“, kterou měla vést Miroslava Němcová z ODS: „Byl jsem ujištěn, že toto vyšetřování skončí v řádu několika týdnů a ujišťuji vás, že i kdybyste mě lámali kolem, během těchto několika týdnů žádný druhý pokus nepodniknu.“ A jmenoval si vládu svou, v čele s Jiřím Rusnokem, která důvěru Sněmovny nikdy nedostala.

Když se postupem času v Zemanově okolí začaly rovněž řešit různé policejní případy, kancléř Mynář, magnet na skandály, nedostal prověrku a v Zemanově okolí se objevoval i expremiér Nečas, prezident otočil a označil Ištvana za lháře. „V kauze Nagyová jsem mu naletěl. Veřejně se tam prohlašovalo, že byla odhalena rozsáhlá korupční síť, zabaveny kilogramy zlata. A co z toho zbylo?“ říkal dva a čtvrt roku po setkání.

Nechme stranou, jak se bude po nedělním prezidentově vystoupení cítit šéf policie Švejdar, ale předchozí příklad ukazuje, že Miloš Zeman z jeho informací o vyšetřování a důkazech v kauze Vrbětice bude vlastně umět dojít k jakémukoliv závěru, který bude potřebovat.

Spor s Ruskem, které podle informací bezpečnostních složek a policejních vyšetřovatelů vyslalo v říjnu 2014 na české území vraždící jednotku, aby zabránila dodávce zbraní bulharskému obchodníkovi, se mezitím vystupňoval. Na osmnáct Českem vyhoštěných špionů s diplomatickým krytím reagovala ruská strana vyhoštěním ještě většího počtu diplomatů, čímž paralyzovala fungování českého velvyslanectví v Moskvě.

V situaci personálně přebujelé ruské ambasády v Praze a paralyzované české ambasády v Moskvě měl vedoucí zahraničního odboru prezidentské kanceláře Rudolf Jindrák potřebu reagovat na Twitteru a s pomocí nepřesných čísel se zastat ruské strany.

Tato indicie by mohla naznačovat, že prezident Zeman už další opatření z české strany, která v úterý avizoval vicepremiér Hamáček, nepodporuje.

Ale znovu – je to jen spekulace, hlava českého státu mlčí.

A jeho nevymáchaná ústa, tedy twitterový mluvčí, svými komentáři jen dál přitápí pod vnitropolitickým kotlem:

„Opozice politicky i morálně selhala v čase pandemie. Opozice politicky i morálně selhala v kauze Vrbětice. Svěřit opozici správu vlasti by byla národní katastrofa.“

O něco později ještě s větší hysterií: „Hlas pro opozici je hlas pro válku. Pamatujte si to, až půjdete k volbám.“

Na tomto prazvláštním hřišti se teď pohybuje hlava českého státu. Nemůže sice aktivně zastavit či vrátit to, co Babišova vláda v reakci na odhalený teroristický útok spustila, může ale hrozit těm, kdo se vzepřou hradnímu pohledu na věc.

Premiéra Babiše, dosud Zemanova chráněnce ve všech skandálech i politických bitvách s opozicí, může odvrhnout a nechat jeho vládu napospas případnému vyslovení nedůvěry ve Sněmovně (což může být mimochodem po vypovězení tolerance ze strany komunistů už brzy docela reálná situace).

Opoziční strany pak nepřizvat k případnému sestavování nové, dočasné, úřednické či jakkoliv jinak nazývané vlády. A sestavit si vládu svou, takzvaně rusnokovskou, která sice důvěru Sněmovny nezíská, ale to – jak už víme z roku 2013 – prezidenta vůbec netrápí. Pravomoce by měla stejné jako vláda s důvěrou a s prezidentovou skepsí k tajným službám a prosazováním zahraniční politiky „všech azimutů“ by si jistě před říjnovými volbami i krátce po nich poradila.

Jsou to jen divoké spekulace a úvahy? Uvidíme. Máme na ně ještě čtyři dny. A hradní mistr zákulisních tahů určitě zahálet nebude.