Článek
57.811 platících diváků ve Wembley na zápase Itálie–Španělsko bylo zatím nejvyšší návštěvou letošního Eura. Středeční semifinále Anglie–Dánsko ji pravděpodobně ještě překoná. Stadion se smí zaplnit ze 75 procent své kapacity. Záběry z jásajících i zoufalých ochozů oblétají svět. Jako vzkaz, že je „zase v pořádku“.
Jenže není. Ještě ne. Plné tribuny, nebo alespoň některé sektory, působí spíš jako něco nepatřičného. I já bych si přál, aby tomu tak nebylo – ale kvůli tomu nebudu zavírat oči před něčím, co je od léta 2020 evidentní.
Putovní mistrovství Evropy se na závěr přesunulo do Londýna, metropole evropského terminálu delta mutace. Na trávníku se hraje o titul, v hledišti a v hospodách zase o to, jak budou ohledně koronaviru vypadat příští měsíce.
V den utkání Itálie–Španělsko ohlásila Velká Británie 28.773 nově zachycených případů. V přepočtu na Wembley jakoby každý druhý platící divák. Vláda veřejně počítá s tím, že čísla mohou růst až ke 100 tisícům. Skoro samá delta, samozřejmě.
Zatímco prezident UEFA Aleksander Čeferin tvrdí, že „tento turnaj představuje pro lidi světlo naděje“ a „ukazuje, že se vracíme k normálnějšímu způsobu života“, expert WHO Mike Ryan varuje: „Pamatujte na minulé léto, kdy jsme si mysleli, že je všechno dobré, uvolnili jsme opatření a pak v září a říjnu jsme skončili v obrovských potížích.“ Tak si vyberte.
Za měsíc se může ukázat, že skutečnost bude někde mezi Čeferinem a Ryanem. Dál se budeme „učit s covidem žít“, a to znamená vyvážit rizika a benefity svého chování a vládních směrnic; víme, že není možné ani existovat v pandemických opatřeních „věčně“, ani mít záruku „naprostého bezpečí“.
Jenže tady rizika (ostře nakažlivá delta, hrozící exponenciálou i při postupujícím očkování) nad benefity (zážitek z fotbalového stadionu, budiž lidem přán, a všechno co s ním souvisí) markantně převažují.
Představte si, jsou i takoví lidé, kteří se o fotbal nezajímají a vzrušení z něj nesdílejí. Kdežto pandemie se týká všech. Pořádat teď takhle „otevřené“ evropské mistrovství s takovým zapojením přihlížejících fanoušků je nezodpovědné.
Ano, sanitární opatření panují i na stadionech. Vstup s negativním testem, rozestupy, roušky, stovky příslušných piktogramů. A nejpozději když rozhodčí poprvé foukne do píšťalky, začne to být trochu jedno – viz některé televizní záběry. A ty, kdo je vidí, třeba napadá: proč se mám pořád omezovat, funět v respirátoru a dodržovat všechno možné, když vidím, jak to vypadá na fotbale?
Ano, čísla začala zvolna nebo už i rychle stoupat, ale pořád se připomíná, že dopady na zdraví a životy jsou díky očkování daleko slabší: britské nemocnice hlásily v neděli 2140 pacientů s covidem-19, což je méně než desetina dat z přelomu ledna a února. A v úterý na ostrovech zemřelo 37 lidí, nejvíc za dva měsíce… ale v zimě to bylo až 1200 lidí denně. Takže? Jako že „zatím dobrý“?
Tohle už je vážně příliš. Nejde jen o notorickou nepoučitelnost – hru na „zatím dobrý“ vydržela hrát nejdéle vláda Andreje Babiše, takže můžeme světu nabídnout cenné zkušenosti, jak to dopadá. Ještě smutnější, i když i pochopitelná je otupělost, okoralost, únava, s jakou nejen britští politici, ale i velká část Evropanů ke covidovým informacím přistupují. „Jen“ 37? To není dobré, ale copak jsme už nebyli v horších kaších? A nějak jsme to zvládli. Tak vidíte.
Vážně nemocní a oběti ale nejsou jen čísla, na tom se od první, druhé, třetí vlny nemění vůbec nic. Odemknout lockdowny, začít se fyzicky stýkat, cestovat, probudit v sobě společenského tvora, volně dýchat, radovat se, to všechno bylo vrcholně nezbytné. Ale není to důvod, abychom u příležitosti fotbalu zbytečně riskovali. My, myšleno Evropa.
V principu přece nezáleží na tom, jestli mohou být vystaveny nebezpečí životy jednotlivců, desítek, nebo tisíců lidí. Riziko průšvihu je s benefitem fandění na fotbale nesrovnatelné. To snad nevíme?
