Článek
Jsou chvíle, kdy je zkrátka dobře, že ve vládě sedí i jedna strana s demokratickou tradicí – což platí i přesto, že ji tohle vládní angažmá bude nejspíš stát život. Nebýt Jana Hamáčka, není vůbec jisté, jak by nakonec skončil nápad Andreje Babiše obejít krizový zákon tím, že pravomoci omezující základní práva se prostě přepíšou do zákona o ochraně veřejného zdraví a bude je vykonávat ministr zdravotnictví. Opozici premiér Babiš neposlouchá a komunisté a okamurovci by mu ve Sněmovně odmávali cokoli, pokud by jim z toho něco káplo. Takže v Praze na Palackého náměstí, kde sídlí ministerstvo zdravotnictví, bychom najednou měli takový malý Pchjongjang, v Brně u Ústavního soudu zase jednu velkou kauzu a ve světe zase jednu ostudu.
Díky tlaku ČSSD, v níž jako v tradiční straně dřímá jakýsi gen citu pro právní stát, na tento scénář, o němž Babiš sní, když náhodou spí, prozatím nedojde. Jenže i kompromisní varianta, kterou vláda nakonec schválila, je poměrně strašidelná. Méně než Babišova původní vize všemocného ministra zdravotnictví, ale pořád dost. Adam Vojtěch například nebude moci zakazovat politická shromáždění či demonstrace, s čímž původní varianta počítala. To je prima. Také oproti původním návrhu nového zákona o ochraně veřejného zdraví explicitně přibyla nutnost posvěcení zákazů a příkazů vládou – obvykle předem, ve výjimečných chvílích do 48 hodin po vyhlášení. I to je pojistka. Vítanou novinkou je také povinnost dát si při vyhlašování zákazů alespoň nějakou práci se zdůvodněním opřeným alespoň o nějaká data. Jistý klid přináší i fakt, že namísto novely zákona o ochraně veřejného zdraví prošel vládou zvláštní zákon, který na konci roku přestane platit.
Pořád ale je čeho se bát. Pokud zákon projde Sněmovnou, což se nejspíš stane, bude Adam Vojtěch moci ze dne na den fakticky vypnout republiku: zavřít jakoukoli fabriku, provozovnu, obchod, obchodní centrum, koupaliště, zakázat koncerty, výstavy, představení… Fakticky tedy vrátit zemi zpátky do stavu, z něhož se v těchto dnech postupně oklepává – ale tentokrát bez nutnosti vyhlašovat nouzový stav a obhajovat jeho potřebu před Poslaneckou sněmovnou.
Jestli ve Vojtěchovi zcela neodumřelo jeho právnické vzdělání, musí cítit, že se žene na samou hranu ústavy. Jeho legislativci to v důvodové zprávě k zákonu samozřejmě nepřiznávají – to by bylo absurdní. Ale místy jsou jejich formulace bezmála drzé. „Navrhovaná právní úprava nepředstavuje bezprostřední dopady na podnikatelské prostředí,“ píše se v důvodové zprávě k zákonu, podle něhož lze ze dne na den bez varování vypnout celý maloobchod a sektor služeb. O větu dál Vojtěchovi legislativci připouštějí, že likvidace ekonomiky může představovat „mírně větší zátěž podnikatelů“, ale zase prý se tím zabrání epidemii, která by určitě měla mnohem horší celkové dopady, kdyby se jí nezabránilo. Jestli se po tomhle ujištění bude českému soukromému sektoru lépe usínat, opravdu není jisté.
Ano, Česko se stejně jako celý svět dostalo do mimořádné situace, v níž je potřeba přijímat mimořádná opatření. V případě tohoto mimořádného zákona je ale dobře, že bude platit nanejvýš do konce roku. Problém je, že průzkum promořenosti nám ukázal, že jsme republiku vypnuli včas a správně, takže s virem jsme se potkali jen zcela sporadicky. Proto zůstává vysoké riziko návratu dalších vln epidemie. A tohle riziko může docela dobře existovat i v příštím roce. Česko nutně potřebuje zahájit debatu o systému krizového řízení země, které bude probíhat v ústavních mantinelech a s odpovídajícími brzdami a protiváhami. Zákonem o Supervojtěchovi na dobu určitou si draze kupujeme na tuto debatu čas do konce roku. Největší chybou by bylo jej promarnit.
