Článek
„Toto není druhá vlna, to jsou lokální výskyty, které jsou trasované,“ pravil ve středu premiér v reakci na poslední vývoj počtu nakažených koronavirem. Ve stejné větě ovšem zmínil, že se musíme „dobře připravit na tu kvazi druhou vlnu, o které se mluví“. Prima. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch chystá zavedení plošných opatření. O možném začátku druhé vlny mluvil v rozhovoru pro Seznam Zprávy i někdejší hlavní protivirový bojovník Roman Prymula.
Takže tu snad máme dostatečnou shodu na tom, že druhá vlna epidemie s rychle rostoucím počtem nakažených sice ještě nepřišla, ale v příštích pár měsících to může být docela reálný scénář. Proto by bylo dobré si kromě jiných věcí uvědomit, že do období potenciální druhé vlny spadá i taková maličkost, jako jsou volby, konkrétně krajské a senátní.
Ministerstvo vnitra zaujalo k problému voleb uprostřed epidemie zcela bohorovný postoj: kdo je v karanténě, nemůže volit, protože je to napsané v zákoně. Tečka. To je ovšem zcela nedostatečný přístup, který hrozí nepříjemným ústavním fiaskem.
Je pravda, že volební zákony obsahují paragraf, který uvádí takzvané „překážky výkonu volebního práva“. A jednou z nich je i „zákonem stanovené omezení osobní svobody z důvodu ochrany zdraví lidu“. A ministr vnitra má pravdu, že tyto paragrafy jsou v zákonech přes dvacet let a nikomu to nikdy nepřišlo divné. Jenže Česko také nikdy nebylo v situaci, v jaké je dnes. Není těžké si domyslet, že když zákonodárce zmíněné paragrafy psal, myslel spíše na jednotlivce pobývající na chráněných a těžko přístupných infekčních odděleních nemocnic než na situaci, v níž lze do domácí karantény ze dne na den zavřít tisíce zdravých lidí.
Díky nátlaku z opozičních řad ministr Hamáček alespoň připustil vytvoření jakési pracovní skupiny, která by volby v časech koronaviru měla probírat. Nebude to vůbec lehká debata.
Právo volit patří k nejdůležitějším občanským právům zaručeným ústavou. Dnes je v nařízené karanténě 3500 lidí a se stoupajícím počtem nakažených toto číslo samozřejmě poroste, nemluvě o možnosti uzavřít do karantény celá města nebo kraje. Pokud náhle ztratí volební právo tisíce či desítky tisíc lidí, bude to mít nutně dopad na legitimitu voleb.
Jistě si lze představit, že několik volebních komisařů bude vybaveno ochrannými prostředky a v daném obvodu obejdou voliče v karanténě s mobilní volební urnou. Bylo by to vstřícné gesto. Ale také je tu riziko čistě formalistického čtení volebního zákona. V něm je pořád napsáno, že lidé omezení na osobní svobodě kvůli zdraví své volební právo – podobně jako vězni nebo vojáci na zahraničních misích – ztrácejí. Bylo by tedy teoreticky možné napadnout jejich hlasování jako neplatné.
Právníci jsou naštěstí školeni v zásadách proporcionality a umějí přemýšlet o míře, s níž různá opatření uplatňovat vzhledem k základním právům. Ale politici jim také musejí naslouchat. Tohle opravdu není téma, které by se dalo odbýt mávnutím ruky, jak to na začátku zkoušel Jan Hamáček ve stylu „stůněš-nevolíš“.
Ono je to celé o dost subtilnější než nařídit povinné nošení roušek nebo zakázat festival. Ale pořád je řeč o jednom ze základních lidských práv a podle toho by se mělo k problému přistupovat. Chceme-li se vyhnout chaosu, jaký zažilo Polsko kolem odkládaného prezidentského klání, a zároveň ohlídat ústavnost a legitimitu důležitých voleb, je potřeba se začít problémem vážně zabývat.
