Článek
Andrej Babiš minulý týden vypustil ochutnávku své předvolební rétoriky. Znovu vyvolával strašidla „multikulti“, „ekofanatismu“ a „cizáků“. Připomněl tak, v čem je zakopán pes české stranické scény a proč se přes zuřivý boj poměry sil mezi opozicí a tím, co lze vágně nazvat provládní koalicí, vlastně moc nemění.
Premiér minulý týden sáhl k rétorice národoveckých extremistů a mnozí komentátoři nechtěli věřit svým očím a uším. Ale překvapení to být nemělo. Podívejme se na minulá volební klání: prezident Zeman si ve druhé volbě vystačil na billboardech už jen s obsahově prázdným, zato emocionálně jednoznačným heslem „Tato země je naše“, ale v první prezidentské kampani využil anonymní inzerci a strašení sudetskými Němci. Navázal tím mimo jiné na volební protiněmeckou „mobilizaci“ ODS z konce 90. let. Babiš zase už v evropských volbách použil trumpovsky národocentrické „silné Česko“.
Brnkání na pocit ohrožení z ciziny, která nám přináší jen „nepřizpůsobivá etnika a progresivistické experimenty na lidech“, patří k českým populistům stejně jako pravidelné útoky na domácí menšiny (obvykle v podobě horování za omezení sociálních dávek „nepřizpůsobivým“). Bude tato struna hrát i letos dominantní motiv?
Není divu, že politici rádi sahají po negativním nacionalismu, který je definován výhradně tím, co je špatně za našimi hranicemi. Česká společnost sice po roce 1989 působila tolerantně, ale byla to tolerance spíše povrchní, teoretická, bez reálné zkušenosti s jakoukoli jinakostí. To se silně obnažilo kolem roku 2015, kdy s námi mohutně zahýbala migrační krize, jež se nás přitom osobně prakticky nedotkla.
Od té doby se politikům podařilo vytvořit představu, že na zdejší politické scéně je tábor, který kope za národní zájmy, tradice a vše dobré, co bylo v minulosti, a proti němu tábor, který nás chce nebezpečně otevřít novotám, jež nás v důsledku zahubí.
V postojích společnosti to takhle jednoznačně zdaleka rozdělené není, ale veřejná diskuse – nikoli v médiích, ale v hospodách – se podle toho beztak silně orientuje.
Není to jediné dělení, kterým se politicky profiluje česká společnost, ale v současnosti dominuje. Zastiňuje i tradiční ekonomické rozdělení na levici a pravici a také specifické české štěpení na establishment a „antisystém“ („všeci kradnú“, „nejsme politici“, zlem jsou „tradiční politické strany“, „pusťte nás na ně“).
To poslední štěpení ovšem ve volbách dokáže opakovaně vynášet do výšin rychlokvašené projekty (ANO, Věci veřejné, letos možná Přísahu) a pomáhá také Pirátům v jejich schopnosti oslovovat různorodé skupiny.
Premiérovy útoky skrze migraci, ekoterorismus a modernizaci ekonomiky jsou perfektně mířené. Jsou to funkční symboly zkázy skoro pro dvě třetiny obyvatel, kteří se bojí, kam se tento svět takříkajíc řítí.
Proto také preference dvou demokratických koalic v poslední době příliš nerostou. Součet hlasů pro dva opoziční bloky (Piráti + STAN a Spolu) ve volebních modelech stagnuje kolem 45 procent. A to přes všechny převratné události. Odliv od vládní koalice v posledních měsících míří spíše směrem k antisystémovým stranám, hlavně k SPD.
Dominuje tedy rozdělení na dvě skupiny – otevření světu a novinkám na straně jedné a nedůvěřivost či uzavření se na straně druhé.
Tento dlouhodobý strach o to, kam náš národ spěje, demokratické bloky podceňují. Částečně kvůli „devadesátkové“ nostalgii, částečně také kvůli kulturním bariérám. Polarizaci – kterou společnosti velký dílem vnutili politici – by mohlo překonat snad jen to, kdyby negativní nacionalismus (všechno cizí je špatné) nahradil pozitivní či chytrý patriotismus. Takový masarykovský, který je hrdý na svou zem a ví, díky čemu a kam směřuje.
Nedůvěřivá skupina populace totiž paradoxně sahá po odmítání „cizáků“ hlavně proto, že se v české společnosti cítí nejistá, necítí pospolitost a nemá nač být hrdá.
