Článek
V postavě Donalda J. Trumpa opustil Bílý dům jeho nejpodivnější a nejrozporuplnější nájemník v americké historii. Dlouho ještě bude tenhle pro někoho přízračný, pro jiného spasitelský prezident hodnocen a pitván tak vehementně jako žádný jiný jeho předchůdce. Co ale znamenal pro Česko? Zanechal svůj otisk v naší společnosti?
Předně bychom neměli zapomínat, že trumpovský styl politiky u nás existoval už před Trumpem. Cožpak politické dryáčnictví a hulvátství se neusídlilo na Hradě tři roky před Trumpovým příchodem k moci?
A co se týče cynismu, s jakým dlouhá léta před svým vstupem do politiky uplatňoval nechutné obchodní praktiky? Aby pak v prezidentském úřadě bez skrupulí popíral svůj střet zájmů? Ale vždyť v době, kdy se nastěhoval do Bílého domu, v Česku už velel Ministerstvu financí miliardář, jeden z nejtvrdších ekonomických predátorů polistopadové éry, už tenkrát vyšetřovaný policií kvůli údajnému padesátimilionovému podvodu v Čapím hnízdě.
A kdybychom hledali třetího megapopulistu do mariáše? Přisednout by mohl Václav Klaus s minulostí své premiérské podpory neprůhlednému byznysu nebo svým prezidentským holdováním čím dál vypjatějšímu populistickému nacionalismu.
Koneckonců i díky Klausovi máme dávnou zkušenost s tím, jak jednoduché je vykřesávat davovou hysterii a agresivitu. Stačí si vybavit scény z doby jeho premiérského pádu, kdy rozhicovaní Klausovi příznivci před sídlem ODS plivali na „zrádce“ Jana Rumla.
Právě tyhle předtrumpovské výhonky dohromady přispěly k tomu, že v českém táboře přívrženců Donalda Trumpa se na jedné hromadě sešla vskutku pestrá společnost.
Od příznivců normalizačního komunismu a jeho pohrobků, od nácků a xenofobů přes vyznavače oligarchického stylu vládnutí, odpůrce Evropské unie, zavilé putinovce, konzumenty a šiřitele konspiračních teorií až po některé neúspěšné politiky postkomunistického Česka, kteří se cítili nespravedlivě odstrčeni od moci.
Pro české vyznavače trumpismu ale nebyl 45. americký prezident tak úplně jednoduchým, srozumitelným idolem. Jeho posedlost silnými vůdci, vyvěrající při jednáních s Kimem, Putinem či Si Ťin-pchingem, jistě imponovala i našim populistům a autoritářům. Na druhou stranu do řad odpůrců liberální demokracie vznášel zmatek tvrdý kurz, který Trump – mnohdy na rozdíl od své rétoriky – nasazoval vůči Rusku a Číně.
Protagonistou zmatení byl prezident Miloš Zeman, který se již během Trumpovy volební kampaně prohlásil za „českého Trumpa“. Pochvaloval si jeho drsnou, ale srozumitelnou rétoriku a promítal si do postavy amerického prezidenta své vlastní nenávisti, když velebil jeho boj s politickou korektností „washingtonské kavárny“. Pochopitelně ztotožněné s tou pražskou kavárnou coby symbolickým zřídlem nepřátel.
Zeman a jeho příznivci se pak nějaký čas opájeli představou, že právě český prezident vyrazí na státní návštěvu do Washingtonu, kde by mohl zúročit své poklonkování Moskvě a stát se jakýmsi prostředníkem putinovsko-trumpovského restartu vztahů. Když ale dychtivě očekávané pozvání do Bílého domu nepřišlo (a nikdy ani navzdory tvrzení Hradu zřejmě nebylo přislíbeno), zhrzený Zeman dál popustil uzdu svému východně despotickému nasměrování.
Se skřípěním zubů pak ale musel sledovat americkou návštěvu premiéra Andreje Babiše. Tím spíš, že pozvání přišlo jen dva měsíce poté, co Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost vydal na evropské poměry dost ostrou výhradu před používáním softwaru i hardwaru čínské společnosti Huawei, kterou označil za riziko pro bezpečnost země.
Zcela výjimečným bodem Babišova amerického pobytu pak byla jeho návštěva v centrále CIA. Přítomen byl na žádost USA i šéf Bezpečnostní a informační služby Michal Koudelka. Což muselo zase nadzvednout Zemana, pro něhož je právě Koudelka v čele BIS zásadní komplikací v jeho zaplétání Česka do mocenských sítí Ruska a Číny.
Samozřejmě nevíme, o čem vlastně mluvili američtí zpravodajci s Andrejem Babišem. Jedno je ale zřejmé. Pokud v něčem Donald Trump prospěl České republice, tak tím, že během americké návštěvy byl český premiér vystaven důraznému tlaku na zvýšení ostražitosti vůči Číně a Rusku.
Dokonce bychom si mohli dovolit hypotézu: Jestli stále ještě nejsme vtaženi do čínských a ruských mocenských sfér tak, jak by si Miloš Zeman představoval, pak svůj podíl na tom má i Trump. Či spíše jeho okolí, které formovalo jeho postoje k zahraniční a bezpečnostní politice.
Jinak Andrej Babiš se připodobňoval k Trumpovi rád a často. V jeho pojetí přece dali voliči svým hlasováním pro oba politiky najevo, že už mají dost korupce a starých pořádků. A zvolili lidi, co „něco dokázali“ v byznysu.
Symbolem premiérovy fascinace autoritářem v čele nejsilnější mocnosti světa byla i Babišova profilovka, na níž měl po trumpovsku nasazenou červenou kšiltovku s nápisem „Silné Česko“. A je svým způsobem příznačné, že k odstranění této fotografie se Babiš, respektive jeho marketingový tým, neodhodlal, když Trump odmítl přijmout prohru ve volbách a bez důkazu napadal jejich výsledek. Ale až poté, kdy vyprovokoval své zdivočelé příznivce ke zteči Kapitolu, při níž tekla krev.
Celkově nelze tvrdit, že by Trumpova éra u nás nějak výrazněji posílila autoritářské tendence, které narostly zejména díky zpečetění mocenského svazku Zemana a Babiše. Jestli Trump něco vyvolal svým prezidentstvím, tak naděje odpůrců demokracie, svobody a právního státu, že autoritářské aliance budou vítězit nad liberálními silami ve více částech světa než dosud.
Tyhle naděje jsou Trumpovým pádem jistě zásadně pošramoceny. Síly populismu jsou ale i v naší zemi natolik zabydlené a etablované, že z nějakého rozčarování se rychle vzpamatují. Souboj s nimi zůstává utkáním s globální vlnou – někdy bohužel zkušeností podložené – nedůvěry občanů v liberální stát, které byl minulý americký prezident pouhou součástí.
