Článek
Jestli jsou volby svátkem, nebo dokonce orgiemi demokracie, tím spíš se neobejdou bez dobrého volebního řádu. Aby voliči mohli rozdat karty, potřebují k tomu rovný stůl, pevnou židli, osvětlenou a příjemně vytopenou místnost a tak dále.
Český volič je zároveň rozmazlovaný (a rozmazlený), ale zároveň ujařmený byrokracií. To jsou paradoxy.
Nejdřív to první. Česko je jediná země v Evropské unii, kde se volby konají dva dny, v pátek a v sobotu. Kdyby chtěl někdo namítnout, že jde o tradici, jakési české volební stříbro, pak je namístě připomenout, že dvoudenní volby zavedla KSČ v roce 1971, protože se těch voleb pořád ještě trochu obávala. Byly první po srpnu 1968 a komunisté si nebyli jisti, že budou mít věci na 99,9 procenta pod kontrolou. Volby ve dvou dnech dávaly větší prostor dostrkat k urnám i ty, kterým se nechtělo, případně eliminovat jiné nečekané „komplikace“.
Vynález volit ve dvou dnech jako za Husáka plynule přešel do polistopadové epochy. Po celé Evropě se volí obvykle v neděli, případně ve všední den, ale nikde jinde se s tím nemažou tak jako my. Proč ne? Evidentně se vychází ze správné filozofie, že o volby by měl mít zájem v první řadě volič sám a měl by se tím pádem trochu namáhat. Dělá to snad kvůli sobě, a ne proto, aby státu prokazoval laskavost.
Argument, že by zkrácení na jeden den snížilo volební účast (viz pokusy z počátku 90. let), je už úplně naruby. Čím je český volič v Evropě tak speciální, že ho musíme drbat pod bradou, aby milostivě zahlasoval? Žije u nás snad nějaký zvláštní volební druh? Ne. Tak mu stačí jeden den jako jiným. Jestli účast klesne, je to problém nás voličů, ale to podkuřování dvoudenními volbami musí skončit. Není nás důstojné.
Takové volby jsou kromě toho také dražší, nepraktické, někoho inspirují k nočním konspiračním teoriím nebo praxím, poskytují víc času provést něco nečestného a nesportovního. A často se až nesnesitelně vlečou.
V neděli v Rakousku dostali voliči 11 hodin. A bohatě to stačilo. Účast byla vyšší než u nás, a to šlo o předčasné volby (navíc pár měsíců po těch evropských), kdy by se dalo spekulovat o jisté „únavě“. Taková omluvenka se nepřijímá. Demokracie namáhá. Stop rozmazlování voličů!
Kratší a jednodenní termín voleb zároveň předpokládá, že občané mají dostatek prostoru odevzdat své hlasy i jinak než docházkou k volební urně ve svém trvalém bydlišti. A to jsme u druhé strany paradoxu.
V demokraticky vyspělých zemích je běžné, že významná část hlasů přichází z alternativních zdrojů, jde hlavně o takzvanou korespondenční volbu. Korespondují obvykle lidé mimo republiku, ale není důvod neumožnit to i těm doma. U nás korespondenční volba neexistuje, ze zahraničí se dá volit na zastupitelských misích, což je nejen pro někoho, kdo žije tisíc mil daleko, docela martyrium. (V minulých volbách volilo ve světě pouhých deset tisíc českých občanů.)
Naším maximem vstřícnosti je systém voličských průkazů, o které je čím dál tím větší zájem, čemuž se není divit. Volič ocení každou, i takhle archaickou příležitost, která volby přibližuje pohyblivému světu 21. století.
V Rakousku byl „jinak“ odevzdaný asi milion hlasů, nejvíc v historii. U nás jsme sto let za opicemi.
Není potřeba kvůli tomu otevírat Pandořinu skříňku voleb na internetu. Volby nejsou průmysl 4.0, nemá se na nich demonstrovat digitální vyspělost, musí jen sloužit svému účelu. V tom případě je stačí přiměřeně zmodernizovat – a hlavně nepodceňovat voliče, že to nepochopí, že je tím otrávíme a zůstanou nám doma. Šanci musí mít všichni, kdo o ni nestojí, jeho smůla (nebo štěstí, i nevolit je právo).
Oddat se teoretizování, co by bylo pro jakou partaj výhodnější, jestli volby v neděli pomohou lidovcům nebo korespondenční hlasování pravici, to volební reformu šťastně potopí. Nezmění se nic. (Pro pořádek: mezi tou hrstkou, která v roce 2017 hlasovala v zahraničí, vyhrála TOP 09 před Piráty a ODS. Ani jeden hlas nedostala jen Dělnická strana sociální spravedlnosti.)
Do rakouské inspirace patří i volební právo už od šestnácti a pasivní volební právo od osmnácti let, ne od osmnácti a jednadvaceti jako u nás. Můžete si to představit třeba tak, že volit jdou i ti, kdo o pátcích demonstrují za boj s klimatickou změnou. A že příště kandidují. Se stárnoucí populací stárne i voličstvo, takže rozšíření věkové hranice směrem dolů by přispělo k rozumnému „vyrovnání sil“.
