Komentář: Stereotyp je zlý pán aneb Proč nadávali autorce Harryho Pottera

Spisovatelka J. K. Rowlingová se na svém twitterovém profilu vyjádřila vůči transgender komunitě kriticky již dříve. Ovšem její nedávný tweet komentující internetový článek, který se týkal menstruace a místo označení „ženy“ pracoval se slovem „lidé“, zarezonoval v médiích a společnosti v nebývalé míře.

S nejvyšší pravděpodobností se tak stalo z důvodu, že na některé čtenáře tweet obsahující ironický tón a zkomoleniny slova „žena“ působil jako jízlivé odmítání určité části společnosti. Poté, co tento tweet vyvolal mnoho emocí, napsala J. K. Rowlingová ještě několik dalších tweetů k tématu a nakonec se rozhodla na svém webu zveřejnit esej, ve které vysvětluje své motivace k otevírání témat týkajících se genderu.

Tato esej, psaná v širším kontextu a dle mého názoru i kultivovanější než zmiňované tweety, obsahuje i témata, o kterých je třeba citlivě a slušně diskutovat a nezavírat před nimi oči: sexuální násilí, misogynie, homofobie, problémy, kterým transgender komunita čelí. Je dobře, že na tato témata Rowlingová poukazuje, a je dobře, že se o nich mluví.

K tématu twitterových příspěvků J. K. Rowlingové směřovaných k transgender komunitě se rozhodla natočit rozhovor i DVTV, jako host byl pozván Viktor Heumann z organizace Trans*parent, která se dlouhodobě věnuje osvětě o transgenderové komunitě. Poté, co byl tento rozhovor publikován na facebookovém profilu média, se v komentářích rozpoutala nenávist, která už je přes míru i na obecně ostré facebookové poměry. Výroky o tom, že Heumann patří do psychiatrické léčebny, poznámky o poruchách osobnosti, o době, kdy prý člověkem může být snad už i pes, kůň, bitevní vrtulník. Samozřejmě nechyběla ani označení Heumanna za „to“ či záměrné používání zájmena „ona“, přestože se i v rozhovoru vyjádřil, jak se identifikuje a prezentuje.

Možná si říkáte, že takový už internet prostě je, mnohem tvrdší než „reálný svět“, protože lidé mají pocit, že pod rouškou anonymity mohou napsat bez následků vlastně cokoli. A že z očí do očí by stejné věci druhému člověku nikdy neřekli. Něco málo na tom bude, nicméně stále platí, že sociální sítě jsou – stejně jako politika – zrcadlem společnosti.

Debaty o pohlaví a genderu jsou velice náročné, protože zpochybňují nastavení společnosti, které se nezměnilo po staletí, ba tisíciletí, a poskytuje životu určitou pohodlnost a jistotu. Ve chvíli, kdy dokážeme cokoli zařadit do odpovídající skupiny, zjednodušujeme si tím život i soužití s ostatními lidmi.

Proto generalizaci tak rádi vítáme, dává nám pocit, že dění okolo sebe přece jen máme pod kontrolou. Platí o ní však, že jakkoli může být dobrým sluhou, je horším pánem. Stačí si vzpomenout na některé stereotypní představy o tom, jak fungují muži – neumějí se o sebe postarat, protože vše doma dělá manželka, zajímá je jen sex, emoce nepotřebují, o vlastní děti se nezajímají. Nebo ženy – nejdůležitější je make-up, oblečení a manželova platební karta, moc mluví, jsou přecitlivělé. Se stereotypy samozřejmě souvisejí také široce sdílená očekávání, jak se muž nebo žena budou chovat a jak budou vypadat.

Nechci vyvolávat dojem, že být transgender znamená vybrat si stejně jako v kavárně, jestli radši cappuccino nebo tonic, zvolit si prostě to, co mi vyhovuje víc. Nebo že být transgender nutně znamená změnu z jednoho pohlaví na druhé proto, že se mi nelíbí, co se o tom prvním říká.

Předsudky o mužích a ženách však ovlivňují fungování jedinců, ať už se identifikují jakkoli, a ať už mají za partnera či partnerku kohokoli. To ostatně dokazuje i esej J. K. Rowlingové, ve které se objevuje zmínka o tom, že si její otec přál mít raději syna a dával to otevřeně najevo. A také o ženách, které když zjistily, že je přitahují ženy, homofobie v rodině nebo širší společnosti je částečně přivedla k tomu, aby podstoupily transici. Jenže tak byly nešťastné, a proto se rozhodly pro retransici.

Z takových příběhů je patrné, že problematika jak rodové identity, tak ani sexuální orientace rozhodně není jednoduchou záležitostí, kterou snadno vyřešíme tím, že člověka natlačíme do té či oné škatulky.

Přestože patřit do transgender komunity ještě neznamená mít tu či onu sexuální orientaci, její příslušníci zažívají minimálně stejnou (po přečtení některých komentářů pod zmíněným příspěvkem DVTV si troufnu tvrdit že možná ještě horší) stigmatizaci jako gayové, lesby nebo bisexuálové.

Záhadou zůstává, proč se část většinové společnosti domnívá, že se tyto menšiny vytyčily za životní cíl vymýcení heterosexuality, mužů, žen, prostě „normálního“ světa, jak jsme ho až doposud znali.

V čem mě jako heterosexuální cis-gender ženu (identifikuji se s pohlavím, se kterým jsem se narodila) ohrožuje to, jak se identifikuje jiný člověk nebo koho má rád? J. K. Rowlingová se mimo jiné vyjádřila, že ve chvíli, kdy vymažeme ze společnosti pohlaví (ta základní biologická muž-žena), vymažeme tím i realitu, v níž žijí ženy – především ve smyslu sexuálního násilí. Jak může to, že se někdo rozhodne změnit své pohlaví nebo se identifikuje jako „nebinární“, vymazat mou realitu a realitu milionů dalších žen?

Rowlingová také napsala, že respektuje právo každého člověka z transgender komunity, aby žil život jakýmkoli způsobem, který je pro něj autentický a komfortní. Pokud by někdo z těchto lidí byl diskriminován na základě své identity, vyšla by s nimi do ulic. Zároveň ale dodává, že její život byl formován tím, že je žena, a nemyslí si, že říkat to je nenávistné.

Samozřejmě, že není nic nenávistného ani nic špatného na tom být ženou. Ale i transženy jsou ženy, navíc ženství má mnoho podob a žádná z nich není špatná, pokud neubližuje druhým.

Svět potřebuje více tolerance a empatie. A nepleťme si to prosím s přehnanou politickou korektností. Tato záměna je jen obyčejná lenost.

Samozřejmě že i já (jako asi každý) dělám v komunikaci mnoho chyb a nemohu LGBT komunitě rozumět na 100 %, když do ní nepatřím. Mohu jen zprostředkovaně získat informace o různých problémech, kterým tato komunita čelí. To ale neznamená, že je nemožné pokusit se přes všechny chyby komunikovat s otevřenou myslí a hledat vzájemné porozumění. Nebo alespoň vynechat nadávky o kočkopsech, cvokhausech a tak dále. V pořádku rozhodně nejsou ani vulgární nadávky vůči J. K. Rowlingové, vyhrožování násilím či rituálním pálení jejích knih.

Když už je řeč o knihách, na závěr jedna krátká poznámka z vysílání Potterovy hodinky (v knize Harry Potter a relikvie smrti), kterou se hodí mít vždy na paměti: „A co byste vzkázal, Kralevici, těm posluchačům, kteří se domnívají, že by v dnešních nebezpečných časech mělo platit heslo Kouzelníci na prvním místě?“ zeptal se Lee. „Vzkázal bych jim, že od hesla Kouzelníci na prvním místě je už jen krůček k heslu Čistokrevní na prvním místě a pak hned následuje Smrtijedi na prvním místě,“ odpověděl Kingsley. „Jsme přece všichni lidé, ne? Každý lidský život má stejnou cenu a stojí za záchranu.“