Článek
Pohled na výslednou podobu státního rozpočtu vyvolává smíšené pocity. Na jedné straně je zcela jasné, že to celé mohlo dopadnout mnohem hůř. Vláda byla připravená zadlužit zemi o půl bilionu korun, přičemž výsledný schodek státního hospodaření je o 133 miliard nižší. Dobrou zprávou svého druhu je i to, že tento rozdíl je tvořen z velké části neočekávaně dobrým vývojem státních příjmů (111 miliard) a jen z menší části tím, že stát nedokázal utratit peníze, které si naplánoval (22 miliard).
Bývá zvykem pozastavovat se při úvahách o státním rozpočtu nad kvalitou samotné tvorby plánu státních financí a nad schopností ministerstva financí odhadovat vývoj hospodaření. Tyto úvahy mají při pohledu na loňský rozpočet jen omezený smysl, protože zásah pandemie covidu-19 byl skutečně nepředvídatelný. Loňský rozpočet s původním schodkem 40 miliard korun prošel během jara a léta trojí novelizací, ta první prohloubila odhad schodku na 200, druhá na 300 a třetí na 500 miliard.
To lze těžko někomu vyčítat, přesto si nelze nevšimnout především oné 111miliardové nesrovnalosti na příjmové straně. Finální novela rozpočtu s půlbilionovým schodkem byla schválena v červenci, tedy po odeznění první vlny epidemie a za situace, kdy vláda – jak už bohužel dobře víme – vůbec nepočítala s nástupem nějaké druhé, natož třetí vlny a nepomýšlela ani na podzimní, ani na zimní lockdown. Nálada ve vládě byla v červenci v podstatě taková, že je potřeba se oklepat z drsného uzavření ekonomiky během první vlny a prostřednictvím státních intervencí se postupně vrátit k normálu.
Jenže pak přišla podzimní a zimní druhá vlna, znovu se zavíraly školy, restaurace i služby. A přesto stát vybral na daních a odvodech o 111 miliard korun víc, než v červenci očekával? To prostě – málo platné – vypadá jako další případ dramatického podstřelení odhadů tak, aby bylo následně možné vydávat lepší než plánovaný vývoj za politický úspěch.
Ale dá se to číst také jinak. Budeme-li předpokládat, že půlbilionový schodek myslel stát vážně a považoval jej za přijatelnou cenu za pomoc těžce zkoušenému hospodářství, pak je třeba se ptát, jak by česká ekonomika vypadala v případě, že by stát svůj plán dodržel a peníze, které vybral na daních a odvodech takříkajíc nad plán, firmám, podnikatelům a zaměstnancům skutečně ponechal.
Bohužel neochota vzdát se v krizové době vlastních příjmů a naopak vsadit na pomoc ve formě drobných mikromanažerských záchranných programů pro nejhlasitěji křičící odvětví se státní pomocí táhla od března jako červená nit.
Když se sahalo do daní, tak se odpouštěly zálohy, případně penále, posečkávalo se, ale nikdy se neprominuly daně samotné. Než se alespoň malým živnostníkům odpustily odvody v minimální výši, byla to dlouhá a tvrdá politická řež. Zato jsme si v mezičase pořídili administrativu kolem programů Covid lázně, Covid bus, Covid gastro, Covid nájemné, Covid sport, Covid kultura, tří až čtyř tranše garantovaných Covid úvěrů (jedna byla horší než druhá) a mnoho dalšího.
Vzpomínáte na to, jak na jaře Andrej Babiš i Alena Schillerová vykřikovali, že do ekonomiky nasázejí aspoň bilion, ale raději bilion a čtvrt? Tak teď se to vyúčtovalo. Reklamní leták ministryně financí uvádí pro kapitolu „Přímá opatření na podporu firem a domácností“ částku 184,2 miliardy korun.
Od toho ovšem musíme odečíst několik položek. Je tu totiž i 55 miliard pro zdravotnictví, jimiž ale stát nezachraňoval ani firmy, ani domácnosti, ale svou vlastní schopnost poskytovat občanům zdravotní péči. Odečíst můžeme i zrušení daně z nabytí nemovitosti, které nemá s krizovou konsolidací a „přímou podporou domácností“ nic společného, to je 11 miliard.
Hodně sporně působí v této kategorii i „rouškovné“, tedy pětitisícový jednorázový příspěvek důchodcům. To sice lze brát jako podporu domácností, ale ekonomové celkem přesvědčivě prokázali, že domácnosti důchodců finančně v pandemii příliš neutrpěly (o jiných formách újmy nelze pochybovat). Jako finanční podpora domácností to tedy bylo přinejlepším mizerně zamířené, ale spíš to ve skutečnosti byl prostý předvolební úplatek.
Když tyto tři položky odečteme, zbude na skutečnou přímou podporu firem a domácností (ošetřovné, kompenzační bonus, programy Antivirus, odpuštění odvodů pro OSVČ a podobně) 103,3 miliardy korun. To je desetina slibovaného bilionu.
O státem garantované úvěry je zájem prakticky nulový. Tam, kde měl stát svou finanční pákou dostat k firmám výhodně stovky miliard, svítí na závěrečném účtu za loňský rok cifra 64,2 miliardy korun.
Summa summarum – stát v covidovém roce hospodařil lépe, než si předsevzal. To je z makroekonomického pohledu dobrá zpráva, jejíž odvrácenou mikroekonomickou stranou je fakt, že navzdory původním velkohubým proklamacím stát škudlil na podpoře sužované ekonomiky a přes všechny řeči o podpoře cash flow firem jim neodpustil v podstatě ani korunu daní.
Ekonomika navzdory tomu není v úplně tragické kondici – pětiprocentní meziroční propad ve třetím čtvrtletí není v covidovém kontextu žádný horor a celková nezaměstnanost je pořád nízko. Stovky podnikatelských a lidských tragédií se odehrávají na mikroúrovni v zapomenutých nízkopříjmových segmentech bez hlasité lobby, kam buď pomoc vůbec nedosáhne, nebo odtamtud administrativní překážky v džungli desítek záchranných programů vypadají nepřekonatelně.
Na odvrácenou stranu rozpočtových čísel je potřeba přičíst také skutečnost, že státu chybí jakýkoli plán konsolidace stamiliardových schodků a návratu zpět na dohled vyrovnanému hospodaření. Místo toho máme pro příští rok parodii na rozpočet, kterou bude třeba opět rovnou zjara novelizovat. Tentokrát nikoli kvůli nečekané pandemii, ale kvůli zcela zřetelné neschopnosti nalézt ve vládní koalici daňový kompromis.
Ve světle těchto zpráv je opravdu těžké radovat se z lepšího než plánovaného výsledku. Stát „ušetřil“ na nejhloupějším možném místě a nedostatečná a nešikovná podpora ekonomiky v krizi se mu ještě ošklivě vrátí.
