Článek
Islamisté celého světa řičí nadšením: Naši hoši z Tálibánu dobyli Afghánistán! Ba co víc, v přímém přenosu pokořili světového četníka, arogantní Spojené státy! Potomci Al-Káidy vládnoucí na severozápadě Sýrie ze samé radosti rozdávali kolemjdoucím cukroví a jejich jemenští kolegové se zadostiučiněním vyhlásili, že pravda nakonec zvítězila.
Další hovoří o epochální změně. Stejně jako íránská islámská revoluce v roce 1979 inspirovala muslimské extremisty všude na světě i druhý příchod tálibů k moci prý vžene čerstvou krev do islamistických žil.
Ano, rychlé vítězství Tálibánu svět bezpochyby překvapilo. Náboženští horlivci získali Afghánistán jako laboratoř pro svůj experiment. Patrně ani sám Tálibán ale zatím nemá jasno, v čem bude spočívat.
Islamisté – tedy ti, kteří považují radikální výklad své víry za určující měřítko všeho lidského konání – nemají s budováním státu mnoho zkušeností. Pro inspiraci se proto obracejí nejčastěji do brutálně idealizované historie, do časů proroka Mohameda a jeho čtyř následovníků. Návrhy se objevují různé: třeba zrušit parlament a zavést poradní princip, cosi jako přímou demokracii, ve které by ale ženy a jinověrci neměli rovný hlas.
Tálibán se v každém případě pokouší vládnout s podporou obyvatel, tedy alespoň jeho části. Proto si tálibové nezískali přízeň takzvaného Islámského státu (IS), který je označil za zrádce. Pro připomenutí: IS ještě nedávno vládl na pomezí Sýrie a Iráku metodami učebnicového revolučního teroru. Proslul genocidou jinověrců, sadistickými popravami i trhy s otrokyněmi. Sám Tálibán považuje Islámský stát za nepřítele a jeho afghánské sympatizanty zabíjí. Nenávist je vzájemná. Včerejší sebevražedný atentát na kábulské letiště provedený právě Islámským státem měl za cíl nejen ponížit Tálibán i Spojené státy najednou, ale hlavně se připomenout světu a také džihádistickým sponzorům.
Jistě je také možné, ba snad i pravděpodobné, že se Tálibán promění v silně konzervativní, leč přesto pragmatickou politickou sílu. Hrozí mu jakýsi návrat k vlastním kořenům, totiž k bigotním etnickým pravidlům paštunského venkova, kde žena postrádá četná práva i volnost pohybu, zůstává ale matkou a sestrou – jakkoli svérázně, přesto ctěnou a milovanou.
Na vývoji posledních dní je nejpozoruhodnější postoj Západu v čele s USA. S nástupem Tálibánu se rychle smířil a jediné, co po něm chce, jsou garance vlastní bezpečnosti. Loňské dohodě mezi Američany a radikály dominuje klauzule, ve které se strany zavazují „zabránit tomu, aby afghánské území využívali jednotlivci nebo skupiny chovající nepřátelství vůči USA a jejich spojencům“. Jinými slovy: doma si dělejte, co chcete, ženy na noc zavírejte třeba do klece, jen si do baráku netahejte militantní kamarády.
I tak se nabízí otázka: poruší Tálibán slib a promění opět zemi v globální cvičiště radikálů? Sotva. Doba pokročila a technologie s ní. Není teď na světě sledovanějšího místa než tálibánský Afghánistán. A nepozorují jej pouze západní, ale také východní – tedy čínské, ruské a íránské – zpravodajské služby. Tálibán u sebe před dvěma dekádami nehostil jen nadnárodní korporaci jménem Al-Káida, která odsud naplánovala útok na newyorská Dvojčata, ale třeba i středoasijské radikály chovající nepřátelství vůči postsovětským režimům, Rusku a Číně. Tálibán si je dobře vědom, že každé škobrtnutí v tomto ohledu vyvolá ostrou reakci. Nepadne jen silné slovo, ale přiletí třeba i raketa.
Afghánistán se přesto může stát Mekkou islámských odpůrců modernity, kteří doma svádějí složité bitvy s vlastními stále sekulárnějšími společnostmi. Těžko někdo zakáže vznik nové islamistické univerzity nebo zabrání kongresu nepřátel liberálního pojetí islámu či třeba konferenci o méněcennosti ženy coby od přírody labilního stvoření.
Tálibán ale není jednotný. Svobodomilovným Afgháncům proto nelze než přát, aby v ideovém boji zvítězilo alespoň jeho nacionálně orientované křídlo. Jinak se jim totiž může přihodit, že se stanou pokusnými králíky uvnitř vlastní země.
