Článek
Kdyby pořád platilo heslo první vlny „spolu to zvládneme“, musela by vláda postupovat jinak. To „spolu“ se totiž jejím přičiněním drolí na prášek.
Není možné hlásat „spolu to zvládneme“ a zároveň dopustit nebo přímo pracovat na tom, aby jedna část společnosti dlouhodobě cítila, že nese břemeno pandemie víc než druhá. A připadalo jí, že je to až křiklavě nespravedlivé, zbytečné a navíc i věcně chybné.
Samozřejmě, ta tíha nemůže být po společnosti rozložená rovnoměrně a podle (jakých?) měřítek spravedlnosti. Ale její nakloněná distribuce nesmí trvat příliš dlouho a nesmí se příčit konsenzu vyjádřenému právě slovem „spolu“. Jinak se to postupně celé rozpadne a navzájem se tu požereme, nevyvolení s vyvolenými.
Napřed šlo hlavně o pocit těch, kdo nepříjemná omezení dodržují „jako blbci“ a jiní na ně zvysoka nebo trochu níž kašlou a nic kromě možné újmy na zdraví se jim neděje. Plus tzv. papaláši. Tady se to „spolu“ začalo rozpouštět.
Teď, po posledních krocích vlády a rozčilených ohlasech na ně, je evidentní příkop mezi táborem služby – školy – soukromý život a táborem zvaným průmysl, kam patří továrny, sklady, logistika, částečně administrativa a podobně. Podle dostupných dat jde obecně o místa, kde se virus šíří významně a kde se ještě dají zpřísnit pravidla fungování (respektive nefungování).
Ale byli jsme seznámeni s pravidlem číslo 1: průmysl zavřít nelze. To ostatní až na čestné výjimky prakticky ano.
Jenže když valná část – možná většina – společnosti propadá pocitu křivdy, že na někoho jsou omezení a sebeomezení uvalována méně než na jiné, podemílá to samotnou konstrukci boje s nákazou. Jako když do základů stéká voda.
„Spolu to zvládneme“ sice brzy zmutovalo na frázi, ale podstata je správná. Jenomže je potřeba domyslet, co znamená. Vláda je tady s prominutím mimo a její členové jen vrší apely „musíme to dodržovat“, které jsou ve světle výše řečeného a při ročním výročí toho všeho marastu tím prázdnější.
Vláda technokratů už dlouho dojíždí mimo jiné na to, že jen nastavuje opatření a nemyslí na to, jak je lidé vnímají a co to s nimi dělá. Sem patří i strašidelná úroveň komunikace s veřejností, ale také to, že vládu málo zajímá, jak úkorné je snášet zákazy a příkazy při vědomí, že jiných se tolik netýkají – a měly by. Tak to cítí třeba zoufalí rodiče a zoufalé děti na tzv. distanční výuce (o těch, kteří ji nezvládají nebo ani zvládat nemohou, nemluvě).
Zkáza slova „spolu“ je průšvih a jen tak se ho nezbavíme.
