Článek
Když v říjnu 2020 lhal o tom, že nepodepsal petici proti svému novému šéfovi Andreji Babišovi, mnozí ho omlouvali, že jeho vstup do vysoké politiky byl moc rychlý a že není ve své kůži.
Když se hned v prvních dnech ve funkci veřejně spletl ve výpočtu tzv. reprodukčního čísla, jednoho z nejdůležitějších parametrů šíření nákazy, mnozí ho omlouvali, že není epidemiolog a že si základy tohoto medicínského oboru rychle osvojí.
Ale když od té doby dělá odborné i politické chyby jako na běžícím pásu, těch, kteří jsou ochotni vystupovat jako advokáti ministra Jana Blatného, rychle ubývá.
Berme to jako další důkaz neschopnosti premiéra v oblasti personalistiky. Překvapuje to u muže, jehož minulost nedávala už od začátku žádné iluze o skvostnosti jeho charakteru, ale jehož byznysové zkušenosti naznačovaly, že by jako předseda vlády mohl být aspoň dobrý a schopný manažer. No, není.
Ministru Blatnému se v posledních několika týdnech stalo to nejhorší, co se vysoce postavenému politikovi a úředníkovi může stát: stal se karikaturou sama sebe. Je přitom na pozici, kde je úspěch do značné míry podmíněn důvěrou a respektem veřejnosti.
Vždycky jsem psal, že původcem potíží Česka v době pandemie není česká vláda. A že tedy není nepřítelem, a to ani pro ty z nás, kteří jsme žádnou z koaličních stran nevolili. Nepřítelem (či prostě nepříjemnou realitou, abychom se oprostili od válečnického slovníku) je virus a jeho šíření.
Žádná vláda nemůže a nedělá v pasivním boji s pandemií zázraky. A není úplně fér jí vyčítat, když zvolí nesprávnou strategii nebo vsadí na nefungující opatření. Jak se ukazuje, v našem „kulturním okruhu“, kde omezení svobody i pohybu mají své limity (na rozdíl od zemí v jihovýchodní Asii), se všichni s virem potýkáme tak nějak stejně. Česko kvůli Babišově populismu teď hůř, na druhou stranu máme výhodu v solidním a moderním zdravotnictví.
Ovšem tím, co státy prověří a co jasně ukáže vítěze i poražené, je očkování. To je ten test, kde nepomůže štěstí a v případě neúspěchu nebudou existovat výmluvy. Ostatně už od prvních dní jsou mezi různými státy světa, ale i EU, vidět rozdíly. Napsat, že si Česko nevede dobře, by byl eufemismus.
Dělat ministra zdravotnictví po boku premiéra Babiše je nejspíš „mission impossible“, což jsme mnohokrát viděli už za Adama Vojtěcha a pak krátce i Romana Prymuly, a byl to důvod, proč se pak na jejich místo nikdo nehnal. Jan Blatný je však i v tak podivném stroji, nazývaném česká vláda, špatně vybranou a nefunkční součástkou.
Jeho krátké působení je komedií plnou omylů, literárně řečeno. Ministr, který 16. prosince na tiskové konferenci říká, že Česko velká očkovací centra po vzoru Německa nepotřebuje, aby je o necelý měsíc vláda začala s velkou slávou otvírat. Ministr, který tvrdí, že „není pravda, že se doktoři musí rozhodovat, koho zachrání“, by minimálně jako lékař měl vědět, že právě to dělají doktoři v některých oborech neustále. V covidu-19 i v běžném provozu. A tak by se dalo pokračovat.
Ministrem nemůže být v krizi člověk, kterému chybí odbornost, manažerské schopnosti i přesvědčivost. Muž, který nemá dar dát okolí energii, ale naopak působí stále nepříjemně až arogantně. Který není schopen politického gesta, když pomineme to, že se bez váhání nechal mezi prvními naočkovat. Ale politickou show zařídil už dřív premiér Babiš, a tak Blatného očkování spíš než „podívejte se, je to bezpečné!“ působilo jako „jsem ministr a chci taky!“.
Jan Blatný si neumí pořádně nasadit ani respirátor, což jsme viděli ve středu, když mu po většinu tiskové konference padal hluboko pod nos a poskakoval na bradě. To už snad ani není vtipné. Ale je to realita, ve které teď bohužel s nákazou běžíme závod o život. Potenciálně desítky tisíc životů.
Nikdo nemá náladu, energii ani čas na to, aby Babiš a vláda znovu vyměňovali ministra. Otázka zní, zda by vůbec někdo byl ochotný to vzít. Avšak nepodceňujme jeden dobrý argument: horší než teď už to asi být nemůže.
