Článek
Osobně považuji justici v naší zemi za poměrně dobře fungující instituci, lépe řečeno instituce. Srovnám-li množství odhalených skandálů u soudů se složkami veřejné moci, jako například policií nebo soustavou nějakých úřadů, jako třeba stavebnictví, jsou soudy v Česku až neuvěřitelně výkonné a korupce prosté. V tomto zamyšlení bych se však chtěl podělit o svůj názor na řešení situace, kdy nějaký člověk selže, tedy se nechá podplatit nebo z jakéhokoliv jiného důvodu poruší slibovanou nezávislost nebo nestrannost svého rozhodování.
Během několika let své kariéry soudního zpravodaje jednoho deníku jsem celý den přicházel do styku se soudci a státními zástupci. S několika z nich mě dodnes spojují přátelské vztahy. Nikdy jsem se nesetkal s účelovým rozhodováním nebo jiným nešvarem. Když se mi nějaké rozhodnutí zdálo podivné, studoval jsem odůvodnění rozsudku nebo se na své pochybnosti normálně soudce optal.
A jsme u prvního problému, pokud soudce, ač rozhoduje správně, není schopen své rozhodnutí věrohodně vysvětlit, nedělá svoji práci dobře, protože jej nikdo nechápe. Byl jsem jako novinář účastníkem celé řady kárných řízení, kde se řešily případy soudců, kteří soudili pomalu nebo se nějak drobně provinili proti etickému kodexu. Zažil jsem i kauzu, kdy soudkyně byla přistižena při krádeži salámu v supermarketu a soudce vrchního soudu ji nekompromisně z taláru „svlékl“ v obavě, aby takovým jednáním neutrpěla pověst soudů.
Ve sdělovacích prostředcích se objevily i velmi závažné případy selhání konkrétních soudců, vzpomeňme odsouzení soudce Havlína nebo obžalobu soudce Elischera. Za nejhorší lze ovšem považovat prosáklé informace o insolvenčních šmelinách, navíc, zjevně, nedostatečně dorozkryté.
Před několika dny jsme se v Nadačním fondu proti korupci ovšem setkali s velmi nezvyklou situací. Máme k dispozici veškeré materiály u takzvané kauzy Opencard 2, tedy případu obžaloby na bývalé pražské radní. Z těchto listin a nahrávek je naprosto jasné, že soudce Alexandr Sotolář systematicky poškozoval obžalované, u nichž měl nestranně zvážit jejich nevinu nebo vinu.
Konkrétně je zřejmé, že manipuloval s protokoly o výslechu obžalovaných a svědků v jejich neprospěch a následně takto změněné záznamy využíval k jejich odsouzení. O této věci věděli státní zástupci městského i vrchního státního zastupitelství, odvolací soudci, kteří věc zachytili a soudce z projednávání případu odvolali, o tomto jednání věděla i ministryně spravedlnosti a řada dalších osob. Výsledkem však, podle mých informací, je toliko podání kárné žaloby na dotčeného soudce.
Přitom, podle našeho názoru, který jsme vtiskli do trestního oznámení, musela být naplněna skutková podstata trestného činu padělání veřejné listiny a zneužití pravomoci úřední osoby.
A dostáváme se k dalšímu, naprosto zásadnímu problému. Představitelé justice se mohou oprávněně obávat o pověst justice jako celku. – „Pokud se náš kolega dostane před soud nebo bude dokonce odsouzen, nebude věřit nikdo ani nám.“
K tomu lze dodat, že každý politik, který má máslo na hlavě, rád při svém vlastním odsouzení tohoto problému využije, řka: „To mě zase odsoudil nějaký další lump, jako ten nedávno souzený.“
Jenomže na problém bychom měli nahlížet přesně opačně. Tedy, že pokud se ze systému transparentně nevyeliminují ti soudci, co selhali, nebude možné justici nikdy věřit. Proto důrazně požadujeme, aby se především právě selhání soudce dostala před nezávislý soud za účasti veřejnosti, a tam chceme sledovat, zda se i soudcům měří spravedlivým metrem.
