Článek
Není pochyb o tom, že na letecký byznys dolehla pandemie nového koronaviru velmi těžce. Totéž ale platí i pro mnohá další odvětví, kolem nichž se ani zdaleka nevedou tak divoké debaty, a už vůbec se nespekuluje o mimořádných nástrojích, jako je odkup zkoušených firem do vlastnictví státu.
Přinejmenším v Česku by přitom podobné žalozpěvy jako česko-čínské aerolinky Smartwings mohly zpívat desítky firem z globálních dodavatelských řetězců světových automobilek nebo stovky dalších společností z branže cestovního ruchu.
Oficiální důvody, proč ministři vlády Andreje Babiše mluví zrovna o odkupu Českých aerolinií nebo celé jejich matky Smartwings do státních rukou, jsou přitom stěží dostatečné. Ministr průmyslu, obchodu a dopravy Karel Havlíček se moc hezky naučil argumenty, které sama společnost Smartwings umístila na svůj speciální web s názvem „Neberte nám křídla“. Ale žádný z těchto argumentů není dost silný, aby obhájil tak mimořádný krok jako je zestátnění firmy.
Dvojnásob komické pak je, že Havlíček i jeho kolegyně z financí Schillerová se ženou do nákupu aerolinek, ale společnost sama o vstup státu nestojí. Na druhé straně se domáhá zvláštního zacházení při přístupu k úvěrům a není jasné, čím jiným než sama sebou by se státu chtěla za jeho riziko zaručit. Je to prostě zamotané. Má tedy smysl přemýšlet o návratu státních aerolinek?
Ano, důležitá státní společnost Letiště Praha má od Smartwings zhruba třetinu tržeb. Není ale důvod si myslet, že v případě pádu česko-čínských aerolinek by tento výpadek a jejich místo na trhu hbitě nezaplnili jiní zahraniční dopravci. Jestliže bude stát sanovat třetinu tržeb jednoho státního podniku (letiště) z rozpočtu jiného státního podniku (aerolinky), bude to možná na papíře vypadat hezky, ale půjde jen o přesypávání peněz daňových poplatníků z jedné kapsy do druhé.
Ano, Smartwings zaměstnávají 2500 lidí, vyplácejí jim mzdy a platí za ně povinné odvody. Že to ale firma prezentuje slovy „Pomáháme české ekonomice“, je trochu legrační. Zřejmě by se kapitola „Neporušujeme zákony“ v lobbingu za státní pomoc tak hezky nevyjímala.
Je mimochodem zajímavé, že množstvím zaměstnanců a miliardami vyplacenými na mzdách a odvodech se rád oháněl Andrej Babiš, když zaslechl křivé slovo na adresu Agrofertu. Jako by v očích některých českých miliardářů bylo vyplácení mezd a placení povinného sociálního a zdravotního pojištění jakousi formou altruismu hodnou zvláštního společenského ocenění.
Domáhají-li se Smartwings státního zásahu tímto argumentem, stojí za to připomenout, že mzdy a odvody pravděpodobně platí v Česku i některé jiné společnosti.
Na myšlence odkupu stoprocentního podílu ve Smartwings vládou je mnoho velmi zásadních věcí špatně. Například necelou polovinu aerolinek vlastní čínská státní společnost CITIC. V krajním případě se tedy může stát, že český daňový poplatník bude financovat exit čínské vlády z nevydařené investice, což je přese všechny kvality česko-čínského přátelství hodně divoká představa.
Druhým problémem je trochu strašidelná samozřejmost, s níž je vláda zrovna v případě aerolinek ochotná ihned uvažovat o speciálním zacházení.
Podle ministra Havlíčka jde o strategický podnik, což je ovšem více než sporné. Stát nemá na Smartwings o nic větší strategický zájem než na kterémkoli jiném dopravci. Smartwings nezajišťují pro stát žádné strategické služby. Když bylo například potřeba repatriovat občany z ciziny, firma státu poskytla letadla, protože byla po ruce, ale kdyby nebyla, najme si stát bez problémů jiné stroje.
Potíž spočívá v tom, že Česko dodnes nemá seznam strategicky důležitých podniků. V takové situaci nemusí být strategické nic, nebo také všechno, podle toho, jak se to hodí. Anebo se najednou může stát strategickou firma spoluvlastněná blízkým premiérovým přítelem Jiřím Šimáněm. Ne, takhle se o strategickém významu podniku rozhodovat nemůže.
Tento argument mimochodem stojí za to také otočit. Je to další modelový příklad zhoubnosti mnohočetného střetu zájmů Andreje Babiše. I kdyby společnost Smartwings stokrát strategicky klíčovou firmou byla, případnou transakci nikdy nebude možné očistit od podezření, že se odehrála především proto, že Jiří Šimáně je Babišův byznysový kamarád.
Třetí problém spočívá v tom, že úvahami o převzetí Smartwings se Karel Havlíček přiznává k nefunkčnosti vládních záchranných mechanismů. Šimáněho aerolinky patří s obratem kolem 30 miliard korun a provozním ziskem ve stovkách milionů spíše k větším firmám, ale rozhodně ne k nějakým výjimečným gigantům. Tak kde jsou všechny Antiviry a mimořádně dostupné úvěry z různých covidů?
Nekasal se ještě nedávno Havlíček, že záruky ve výši 150 miliard vypáčí z komerčních bank úvěry pro firmy ve výši 600 miliard korun? V tom vypadá 2,5 miliardy, po nichž touží Smartwings, jako drobné. Že by to s tou dostupností nebylo tak žhavé? Nebo že by firma nebyla tak zdravá, jak se tváří, a banky se jí přece jenom trochu bály?
Firma oficiálně tvrdí, že chce jen záruku za úvěr. To by jí ovšem Havlíček mohl poslat odkaz na stránky ministerstva, kde se o programech COVID I, II i III píše v superlativech. Přesto je najednou na stole zestátnění.
Samozřejmě uslyšíme, kdo všechno po světě už své aerolinky zachraňuje. Kromě toho, že takový krok je kontroverzní vždycky a všude na světě, platí především to, že Smartwings při nejlepší vůli nejsou Lufthansa. Například se jejich akcie neobchodují na burze, takže nejsou pod permanentním drobnohledem investorů, burzy i regulátorů. A dopady státního vlastnictví na aerolinky už jsme jednou pozorovali. Skončilo to prodejem ČSA Korejcům za hubičku, fakticky s nadšením, že se zhuntované firmy někdo ujal.
Ne, stát se jako vlastník obecně neosvědčuje a pro ten český to platí dvojnásob. Že americká Obamova administrativa po minulé krizi dokázala vydělat pár dolarů na záchranných nákupech podílů ve zkoušených automobilkách a bankách (mimochodem opět na rozdíl od Smartwings veřejně obchodovaných), je pravda. Je to ale spíš výjimka potvrzující pravidlo.
Česko opravdu státní aerolinky nepotřebuje. Jiří Šimáně se se svým byznysem musí protlouct krizí stejně jako všichni.
