Článek
Senzační vítěz a budoucí premiér Igor Matovič může uspět, tedy udržet kabinet po celé funkční období a „vyčistit žumpu“, jak nazval hlavní úkol Milan Kňažko, jedna z tváří povolebních oslav Matovičova hnutí. Anebo způsobit chaos ústící do předčasných voleb, v nichž by – a o tom se na Slovensku nepochybuje – zvítězily síly temna, tedy právě vypoklonkovaný Směr, neonacista Marian Kotleba, Slovenská národní strana, politický suterén v podání exministra spravedlnosti a soudce Štefana Harabina…
Proč je navzdory tomu všemu nejdůležitějším výsledkem voleb to, že se z úřadu vlády klidí po dvanácti letech Robert Fico, Peter Pellegrini a celý Směr?
Slovensko je Trošková
V pátek před volbami to byly přesně dva roky, co ve funkci hlavní státní rádkyně skončila jistá Mária Trošková. Veřejným tajemstvím bylo, že je milenkou Roberta Fica, což se tehdejší premiér ani nesnažil vyvracet. S ním se zúčastnila – navzdory nesouhlasu slovenské diplomacie – oficiálních jednání s Angelou Merkelovou, německým prezidentem Steinmeierem nebo šéfem Evropské rady Donaldem Tuskem. Trošková byla předtím modelkou, která také nafotila erotické snímky pro časopis Brejk. Veškerou kritiku jejího působení ve vysoké funkci na úřadu vlády Fico přezíravě odmítal.
První povolební komentář:
Až po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové vyšlo najevo, že Trošková byla dříve milenkou a obchodní partnerkou italského podnikatele na východě Slovenska Antonia Vadaly, podle italské policie člena zločinecké skupiny ́Ndrangheta z Kalábrie. O Vadalovi a jeho aktivitách na Slovensku psal Ján Kuciak a právě ́Ndrangheta byla jednou z prvních vyšetřovacích verzí jeho úkladné vraždy.
Teprve když tohle všechno prasklo, Trošková se z úřadu vlády poroučela.
To je příběh o mafiánské podstatě současného slovenského státu. Takový zavedl Vladimír Mečiar, Mikuláš Dzurinda ho nevymýtil a Robert Fico dovedl k dokonalosti. Stojí na přihrávání evropských dotací i peněz ze slovenského rozpočtu spřízněným podnikatelům, politikům i mafiánům, znamená spravedlnost jen pro vyvolené, ovládnutí části policie, prokuratury i soudů, oslabení demokratických institucí – v jejich čele stanuli „naši“ a zneužívali je pro mocné v politice a ekonomice; vyznačuje se zanedbáváním sociálně slabých regionů, ale i školství a zdravotnictví, kšeftováním s regionálními kmotry, upravováním pravidel podle přání oligarchů v pozadí.
Když Igor Matovič připravoval nejlepší kousek své skvělé předvolební kampaně, vyrazil do Cannes a na vrata vily bývalého ministra financí v jedné z Ficových vlád pověsil nápis „Majetek Slovenské republiky“, všichni mu rozuměli.
A teď svitla reálná naděje se toho všeho zbavit.
Dzurinda to zvládl
Igor Matovič a jeho příští koalice pro to asi nejsou úplně ideální sestavou. Budoucí premiér se pokusí získat všechny dosavadní opoziční strany, které se dostaly do Národní rady, s výjimkou Mariana Kotleby, samozřejmě. To by jim dávalo dokonce ústavní většinu. Anebo může z namlouvání vynechat Jsme rodinu Borise Kollára, stranu Za lidi exprezidenta Andreje Kisky, nebo Svobodu a solidaritu Richarda Sulíka, k němuž má ale blízko. Ve třech by to vždy stačilo na těsnou většinu.
Když skládal po podobně vypjatých volbách vládu Mikuláš Dzurinda proti Vladimíru Mečiarovi v roce 1998, trvalo mu to 35 dní. Musel dát dohromady celkem osm stran a hnutí s různými programy, představami i poslaneckými kluby. V kabinetu seděly vedle Ivana Mikloše, Milana Kňažka nebo Eduarda Kukana i hodně podivné figury. Vláda nejenže vydržela celé čtyři roky, ale vrátila Slovensko zpět na cestu do EU a NATO, začala dávat do pořádku ekonomiku po Mečiarově divoké privatizaci a zadlužování státu… A v obměněné sestavě dostal Dzurinda šanci i po dalších volbách.
Jistěže by bylo pro demokratický vývoj Slovenska lepší, kdyby se do Národní rady dostala i liberální a seriózní koalice Progresivní Slovensko/Spolu (do sedmi procent předepsaných pro koalice jim chyběla tisícovka hlasů) a tradiční vypočitatelné Křesťanskodemokratické hnutí (4,65 procenta), kdyby Kiskova strana získala víc než 5,76 procenta a Sulíkova partaj víc než 6,2. Anebo kdyby se dvě či tři z nich včas spojily do silného bloku a ve volbách využily efektu sněhové koule, což se podařilo Matovičovi. Zastánci právního státu, ochrany menšin a svobody jednotlivců by se nemuseli tolik obávat budoucnosti.
Nestalo se. Volby výrazně vyhrál populista, třetí na pásce (Boris Kollár) je také populista. To znamená, že velkou politickou změnu může dnes zařídit jen někdo jako Igor Matovič – vedle výborné kampaně na sociálních sítích za ním stojí rovněž deset let tvrdého věrohodného boje proti korupci a Ficovi a velký kus štěstí, že právě tato témata byla pro velkou část společnosti po vraždách a rozkrytí mafiánského státu tématy hlavními.
„Úspěch opozičních sil na Slovensku ukazuje, že změna je možná,“ blahopřál budoucímu slovenskému premiérovi šéf ODS Petr Fiala. Problém je, že v Česku žádné síly podobné slovenským opozičním vítězům neexistují. A ty ostatní se chovají stejně hloupě jako slovenští poražení.
