Článek
Pohořelice jsou pětitisícovým městečkem na jižní Moravě. Supermarket, obchody, knihovna, školy, zdravotní středisko, restaurace a hospody. Standardní občanská vybavenost, pokud tu člověk něco nesežene, za 15 minut je v Brně. Také tu nalezneme policejní obvodní oddělení. Právě zde začínal v roce 1990 Robert Šlachta jako řadový policista, aby se postupně vypracoval až na šéfa Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a toho, kdo si došlápl i na samotného premiéra.
Není proto divu, že lidé tu berou Šlachtu za svého. Jeho poutače visí z balkonů, na plotech, letáky, v nichž slibuje, že prošetří podezřelé koronavirové zakázky, jsou nalepené do výloh obchodů, které musely mít několik měsíců povinně zavřeno a jejich majitelé ještě teď sčítají škody. Frustrace místních z toho, že některé myši měly za nouzového stavu pré, zatímco oni ryli držkou v zemi, je zde značná, znásobená i faktem, že se nacházíme daleko od „vrchnosti“. Do Vídně je to tu i po neexistující dálnici blíž než po D1 do Prahy.
Robert Šlachta začal, nikoliv náhodou, volební kampaň právě zde. Bylo to na konci ledna, v té největší covidové mizérii. Nemocnice kolabovaly, denně umíralo přes 100 lidí, Česko hlásilo přes milion nakažených. Do toho všeho začal Šlachta sbírat podpisy za vznik svého hnutí Přísaha. Autor tohoto textu se ostatně ze zvědavosti zúčastnil prvního „drive-in“ mítinku v nedalekých Pasohlávkách.
Na volném prostranství tehdy vyrostlo pódium s velkoformátovou obrazovkou, ke kterému se sjelo několik desítek aut. Účastníci místo potlesku troubili, blikali světly. Zatímco předáci opozičních stran Bartoš s Fialou seděli ve sněmovních kancelářích a vydávali jeden ostrý facebookový status za druhým, kousek za Brnem se konalo působivé distanční shromáždění jako ve stylu prezidentské kampaně Joea Bidena. Šlachta se snažil dát zdejším lidem pocit, že za ně bude bojovat, zatímco se na ně ostatní vykašlali. A tento pocit se postupně šíří celou zemí.
Šlachtovo oznámení, že vstupuje s některými exkolegy do politiky, se v první chvíli setkalo vesměs s pobavenými reakcemi. „Policejní junta“, „občanské hnutí plukovníků“. Komentátor Martin Fendrych se domníval, že „expolicista a excelník Šlachta má šanci, ale na úrovni zázraku, dosti mizivou“.
Šlachtovo hnutí s dosti mizivou šancí si minulý víkend poprvé připsalo v průzkumech 5 %. Komentátor Petr Honzejk se však domnívá, že Šlachta může skončit jako Důchodci za životní jistoty, kterým v roce 1998 průzkum rovněž přisuzoval přes 5 %, aby nakonec dostali 3 %.
Samozřejmě, Šlachta a jeho Přísaha může pohořet jako žvýkač brouků Kremlička, ale také může dosažení magické volební hranice v průzkumech znamenat, že se váhající voliči nebudou bát vyhozeného hlasu. Stejně jako tomu bylo v roce 2006 se Stranou zelených.
Důvodů, proč se Šlachtovi daří, je několik – má kontaktní kampaň a poctivě obráží města i městečka. Má za sebou životní příběh, který mnoha lidem imponuje – polda, který se nebojí mocných. A městští pravičáci, kterým v roce 2013 shodil vládu, mu nemohou přijít na jméno – další bod pro něj.
Hlavní důvod je však prostý. Zatímco koaliční uskupení Pirátů a STAN a Spolu nabízejí lidem změnu, Andrej Babiš Andreje Babiše, Tomio Okamura nekončící a vyčerpávající boj proti všem, Robert Šlachta začal voličům nabízet v Česku nedostatkovou komoditu – naději. Respektive její iluzi. I ta se však v covidem rozvráceném Česku počítá pomalu více než příslib změny, která může být k lepšímu i k horšímu.
Iluzi naděje, že přijde „někdo novej, kdo se nezakecá“. Iluzi naděje, že do toho hrábne nesmlouvavý fízl. Iluzi naděje, že se to konečně všechno prošetří a všem se bude měřit stejným metrem. V televizi můžeme sledovat, jak přišel a zase beztrestně odešel dermatolog Petr Arenberger, šidící ve všem – od privatizace bytu přes majetková přiznání až po pronájem vlastní budovy nemocnici, které šéfuje. Zatímco obyčejný podnikatel je finančákem „zakleknut“ zajišťovacím příkazem za špatně vyplněnou kolonku. Leckterý volič uvažuje: Nikdo s tím nic nedělá, expolda by snad mohl.
Nemluvě o Šlachtově hlavním volebním taháku – že se na podezřelých koronavirových zakázkách s nedostatkovým lékařským materiálem protočily miliardy, informují média už rok v kuse. Téma, na němž najdou shodu technik z montovny i špičkový doktor, protože oba dostali ten stejný nekvalitní a předražený respirátor od firmy z Kajmanských ostrovů.
Namísto toho, aby této jednoduše vysvětlitelné a přehledné narace opoziční strany využily podobně jako před čtyřmi lety Babiš těžby lithia, tak poslední dva měsíce zaplnily mediální prostor hlasováním ve Sněmovně, k němuž potřebovali komunisty, kteří – světe, div se – ucukli. K čemu to bylo? Dá si to opozice na billboardy? „Zkusili jsme vyjádřit nedůvěru vládě, nevyšlo to, ale nám šlo o princip! Volte nás!“ Šlachta si vedle nich pověsí svůj transparent „Prověříme zakázky z nouzového stavu!“ Není těžké uhodnout, co je pro běžného člověka srozumitelnější.
Je vidět, že Šlachtovi dělají kampaň profíci. Sám tvrdí, že žádnou PR agenturu nemá a nepotřebuje, lidé mu prý radí sami. Povídali, že mu hráli. Právě kvůli značné netransparentnosti tohoto policejního hnutí se můžeme na sociálních sítích setkat s mnoha teoriemi, kdo vlastně za Přísahou ve skutečnosti stojí.
Podle některých je to B-tým Andreje Babiše, který mu má pomoci uchovat hlasy v „jeho táboře“, podobně jako to udělal Miroslav Kalousek s TOP 09, aby pro Mirka Topolánka zachránil pravicové hlasy. Podle jiných jde zase o další projekt lidí stojících za SPD, kteří pochopili, že histrionský a agresivní styl Okamury a jeho příznivců sice pár hlasů schrastí, vždy však budou na periferii zájmu jako spolek přátel odpůrců mikrovlnek. Šlachta se oproti tomu zdá uměřenější, prozápadnější a funguje mu to. Luxuje hlasy jak mezi zklamanými voliči ANO, tak i mezi dřívějšími voliči SPD, kteří už mají po krk nekonečných kulturní válek.
Přitom třeba svým postojem k migraci se Přísaha až tak neliší od PirSTANu: „Nelegální migrace problém je. Někteří ji zlehčují, jiní naopak. Nicméně nemůžeme před ní zavřít oči. (…) Lidé k nám utíkají za lepším životem. (…) Odmítáme, aby z neštěstí jednotlivců profitovala jiná skupina lidí. Proti převaděčství se musí tvrdě bojovat. I řada Čechů emigrovala a našla si své místo jinde na světě. Lidé si pomoc zaslouží a my Evropané před nimi nemůžeme zavřít dveře. Ale nejde to zdarma. Pokud tu někdo chce žít, nemůže pouze brát, musí se na chodu státu také podílet.“ Nutno podotknout, že garantem bezpečnostně-branné části programu Přísahy je bývalý prezidentský kandidát Jiří Hynek, který chtěl ústavou zakázat politický islám a nebránil by se referendu o vystoupení z EU.
Když si uvědomíme, do jakého spektra barvy hnědi se začal minulé dny posouvat Andrej Babiš se svým „přeřekem“ o cizácích a bytech sdílených s migranty, Šlachta přesto působí svými líbivými proklamacemi jako centrista. Neříká tak ani tak, prostě jalová vyjádření, proti kterým se dá těžko ohradit. Zkrátka jako Andrej Babiš, když před osmi lety přinášel lidem svůj příběh o úspěšném podnikateli, který chce jen pomoci své zemi.
Robert Šlachta samozřejmě jede na podobné mesiášské vlně, která dopadá vždy špatně – a v Česku obzvláště, stačí si vzpomenout na Tomia Okamuru nebo dříve na Věci veřejné. Už skutečnost, že si většina lidí kromě Šlachty stěží vzpomene na jakoukoliv jinou výraznou osobnost hnutí, zavání průšvihem.
Nutně to neznamená, že se v případě volebního úspěchu dostanou do Sněmovny roztodivné typy, jako jsou poslanci Volný nebo Rozner, avšak vzhledem k neexistující vnitrostranické struktuře by měli být lidé o to pozornější, kdo se tam objeví. Nemusí to být velká jména, může se jednat jen o šíbry lokálního charakteru, jak ovšem vidíme na Jaroslavu Faltýnkovi, poslanecká legitimace začne otevírat dveře do velkého světa.
Tvrdí se, že to byla vláda ODS, která stvořila Andreje Babiše. Na to jsou však vždy potřeba dva. V roce 2013 to byla i neschopnost tehdy ještě silné opoziční ČSSD nabídnout střední třídě postižené finanční krizí alternativu, což přispělo jen k těsné volební výhře nad pár měsíců starým hnutím ANO. Letos se situace tak trochu opakuje. Babiš začal ztrácet, byť po strašlivé covidové blamáži jeho vlády pořád ne dost.
Opoziční strany však znovu nedokázaly postihnout ducha doby a rozpoznat směr, kterým se chce mnoho lidí vydat. Ten přitom není často tak odlišný od liberálně-centristických nebo pravicově-konzervativních hodnot zastávaných oběma koalicemi. Všichni lidé mají touhu po lepším životě, jen někteří toho chtějí dosáhnout tvrdým zúčtováním s minulostí.
Než se zde rozhořčíme, vzpomeňme si na vězeňský autobus Pirátů v roce 2017, na němž se slibovaly tresty za Čapí hnízdo nebo privatizaci OKD. Bylo by proto pokrytecké zrovna od tohoto tábora slyšet vůči Šlachtovu volebnímu taháku posměšky nebo urážky. A nedivme se také, pokud bude na podzim Šlachta jazýčkem na vahách, co se týče budoucího směřování země. Na řadě jsou však i novináři. Měli by pečlivě rozkrývat, kdo stojí v pozadí, všímat si lidí, kterými se obklopuje, zejména na regionální úrovni – abychom my ostatní věděli, co čekat.
