Komentář: Skandál s Prymulou na fotbale nabídl zemi nové možnosti

Čtvrtek 18. února budiž do kronik zapsán coby den, kdy se Roman Prymula, potenciální hlavní český bojovník proti pandemii, již podruhé veřejně znemožnil.

Po akci Rio, kterou snad známe všichni, se tentokrát vydal na fotbalové utkání Slavia – Leicester City, a to jen pár hodin poté, co se veřejně vyjádřil, že podporuje co nejtvrdší lockdown, tedy nejpřísnější omezení pohybu osob. To aby vysoká čísla šíření covidu-19 konečně klesla.

Kombinace výroku o lockdownu s vlastní cestou na fotbal, kam už teď skoro nikdo nesmí, vytvořila natolik výbušnou směs, že premiér Andrej Babiš odpálil svého poradce Prymulu takříkajíc na první dobrou, když mu vytkl nedostatek sociální inteligence. A oznámil, že s ním ukončuje spolupráci.

Spekulace, zda Hrad časem stejně vrátí Prymulu do hry ještě jednou, načež se pak možná po Riu a Edenu uzavře i ona pověstná pohádková trojice kalamit, teď nechme stranou.

Čtvrtek 18. února, soudě dle míry rozhořčení na sociálních sítích, odhalil značné části české společnosti, že na fotbal (a to ještě nevíte, že třeba také na hokej!) i nyní VIP klientela chodit smí, zatímco většina národa sedí už rok doma v obýváku, chroupe chipsy a civí na bednu. Protože jinam nesmí.

Tím pádem už je taky celkem nabroušená a zjištění, že někteří smějí to, co jiní nesmějí, samozřejmě vyvolává dramatickou vlnu nevole k takzvanému papalášství.

Na sociálních sítích to ve čtvrtek opravdu žilo. Před 19. hodinou, kdy zápas začínal, mi do telefonu skákala spousta rozradostněných „selfíček“ od osob přítomných na stadionu. A kolem 21. hodiny se pro změnu spustila bouře těch ostatních, kteří zjistili, že na tom stadionu někdo je. A navíc kdo. To když se začala světem šířit tahle fotografie:

Po mém soudu je naprosto nesmyslné cokoli vyčítat lidem, které na té fotce i pod rouškou poznáte, tedy s výjimkou pana Prymuly. Který – byť „jen“ v roli poradce – nese za své skutky i politickou zodpovědnost. A moc dobře ví, jakou má v sobě fotbal symboliku.

Když coby ministr zdravotnictví loni na podzim zavřel všechno kromě provozů a výrobních činností, hodil do zakázaného pytle i profesionální fotbal. A to naprosto nesystémově, protože extrémně protestovávaní fotbalisté by i nadále rádi chodili trénovat a hrát zápasy, stejně jako chodili dělníci do továren. Těm to ale na rozdíl od fotbalistů umožněno bylo.

Naproti tomu práce fotbalová se na několik týdnů „výluky“ ocitla mimo kategorii jakékoli práce jiné. V Evropě zcela unikátně. Proč? Protože fotbalu přiřkl Prymula znak výrazné symboliky, a to ve smyslu „kdyby se dál hrál fotbal, lidé by na to poukazovali a naše opatření by nebrali vážně“.

Čas plynul a nyní už žijeme v atmosféře, kdy po akci Rio nebo po Hniličkově eskapádě v hotelu Prince de Ligne bohužel mnozí neberou vážně skoro nic. V první řadě pak leckdy zmatená vládní opatření. Což je špatně.

A Babišův podivný metr „Prymulu sejmu, ale Hniličku ne“ to jen podporuje. Odkazuje spíš na účelovost a vyřizování si osobních účtů než na principiální postoje.

Ale vraťme se k fotografiím z Edenu, které tolika lidem zvedly žluč. A pojďme si některé věci objasnit.

Zprávička o tom, že ministerstvo zdravotnictví povolilo profesionálním sportovním klubům, že si za podmínek přísného otestování mohou do svých VIP zón pozvat limitované množství lidí, v přehuštěných informačních dálnicích uplynulých týdnů zjevně zcela zapadla. Tím spíš, že se většiny z nás netýká.

Tady se ovšem ukazuje, že úplně jiného stupně vědomí nabude informace tehdy, je-li vizualizována. To když si lidé tu VIP klientelu na tribuně na fotografiích prohlédnou a uvědomí si, že tihle tam smějí a oni ne.

Profesionální sportovní kluby si tuhle výjimku vydupaly. Zejména proto, že na moderních stadionech jsou k dispozici skyboxy nebo VIP boxy, které si VIP klientela pronajímá na celou sezonu za obrovské peníze. Když má kupříkladu fotbalová Slavia v plné sezoně boxy plné, zinkasuje z toho 2 miliony korun na zápas. A podobné je to na Spartě, hokejových zimních stadionech a podobně.

Když do luxusních boxů nikdo nesmí, tak za ně pochopitelně neplatí. A klubům takhle utíkaly velké peníze. Tak si vyjednaly, že do boxů lidé s čerstvým osvědčením o negativním výsledku antigenního testu na covid-19 smějí.

Ano, správná je připomínka: Proč ti lidé smějí na fotbal (a hokej), ale proč se nesmí třeba do lóží Národního divadla? K tomu se asi nabízí několik odpovědí.

Zaprvé: kulturní scéna za sebou zjevně nemá tak silnou lobby jako sport. A co si lidé s váhou a kontakty Daniela Křetínského či Jaroslava Tvrdíka umí vyjednat, to představitelé kulturní obce nikoli. Nechť si každý vyhodnotí sám za sebe, čí je to chyba či vina.

Zadruhé: fotbalové či hokejové zápasy se teď hrají zejména kvůli televizním přenosům, které umožňují realizovat platby za ně a za „odvysílání“ sponzorských reklam a bannerů umístěných na stadionech, takže tohle ekonomické soukolí drží profesionální sport alespoň trochu nad vodou.

Ano, i streamy představení z divadel už běží, ale k ekonomické výtěžnosti placených televizních přenosů má tahle aktivita asi daleko, aniž bych ji chtěl jakkoli podceňovat.

Když už ale čtvrtek 18. února tolika lidem v tolika ohledech otevřel oči, dovolil bych si u příležitosti aféry „Prymula na fotbale“ nabídnout z celého příběhu i jeden její pozitivní (nikoli covidově) a po mém soudu nejnadějnější aspekt.

Zhruba 300 lidí s antigenním testem smělo jít ve čtvrtek na Slavii do boxů. O dalších 300 osob mohla být vstupní kapacita navýšena díky pilotní fázi projektu Cesta ze tmy.

Před Edenem stála sanitka přestavěná na odběrové místo a laboratoř v jednom. Během čtvrtečního dopoledne otestovala 300 lidí PCR metodou, která je podle šéfa projektu Karla Luxíka natolik rychlá a levná, že při plošnějším zavedení umožní návrat většího počtu lidí na sportovní či kulturní akce v jakémkoli stupni epidemického ohrožení.

Díky tomuto projektu tedy smělo ve čtvrtek na fotbal ne tradičních 300, ale tentokrát 600 lidí. Přičemž ta druhá třístovka si mohla sednout na VIP tribunu, kde ji fotografové zvěčnili. Včetně Romana Prymuly.

Publikované fotografie vyvolaly takové veřejné pobouření, že se slávistický šéf Jaroslav Tvrdík rozhodl za celou věc omluvit.

Fajn. Ale vytěsněme teď na chvíli emoce a pojďme na tu záležitost nahlédnout z druhé strany. Pokud by Prymulův skandál a pád zároveň umožnil propagaci metody Cesty ze tmy, viděl bych v tom ono seifertovské, že každého dne se něco končí a něco překrásného začíná. Tedy doufejme.

Pokud by ministerstvo zdravotnictví a další příslušné instituce potvrdily, že metoda Cesty ze tmy je opravdu tak stoprocentní a bezpečná, jak ji Karel Luxík prezentuje (velmi podrobně jsme o ní psali zde), pak by bylo po mém soudu krátkozraké a marnotratné se po téhle cestě nevydat.

Ano, teď jsou čísla šíření covidu-19 ještě příšerná a leckomu asi oprávněně přijde nesmyslné pouštět se teď do nějakých neověřených experimentů. Fajn, klidně si dejme 14 dní tvrdý lockdown, ať čísla klesnou.

Ale pak tu s námi virus bude následně ještě pěkných pár týdnů a měsíců. Když vidíme zoufalé tempo očkování, tak možná ještě několik let. A sedět po celou tu dobu doma, to už bychom na sebe opravdu asi jenom cenili zuby a vzájemně se nenáviděli.

Podle mě je nutné hledat cesty, jak ulevit duši. A to zároveň bezpečně, v prostředí, kde se nenakazíme. Pokud to metoda, která ve svém povoleném zkusmém provozu pustila ve čtvrtek na fotbal o 300 lidí víc než normálně, za rozumnou cenu umožňuje, pak nevidím důvod, proč by se při aplikaci právě téhle nebo snad nějaké jí podobné metody nemohlo na fotbal či na koncert vydat třeba za měsíc nebo za dva mnohem víc lidí.

Klidně i s Romanem Prymulou.