Článek
Jedním z nejdůležitějších textů během prvních týdnů koronavirové pandemie byla Výzva k zastavení věkové diskriminace. Podepsala ji řada českých lékařů a odborníků na sociální práci a mimo jiné varuje před nadužíváním vágního pojmu „senior“. Respektive před tím, že „směšování různorodých lidí do jedné, kalendářním věkem definované skupiny, vůči níž se přijímají stereotypní opatření, je nebezpečné a nežádoucí“.
Citujeme: Jde o početnou, velmi různorodou skupinu občanů zásadně se navzájem lišících věkem, zdravím, vzděláním, příjmy, zdatností, možnostmi, zájmy a řadou dalších charakteristik.
Podstatná část z nás se v tomto věku těší dobrému zdraví, pracuje, zastává významné funkce v byznysu, poskytuje zkušenost v organizacích, institucích, samosprávách, ale například i v lékařských ordinacích a jiných expertních pozicích. Nevytvářejme dojem „nemohoucích starců a stařen“.
Nezbavujme se potenciálu části populace jen proto, že je starší než orientační kalendářní hranice, která se nekryje s osobní realitou. Nemá to odborné opodstatnění, je to psychosociálně ponižující a nepřijatelné z hlediska lidských práv.
Text končí slovy: Politiky a strategie zaměřené na boj s covid-19 nesmí v kontextu krize problematizovat starší lidi ani ohrozit výraznou solidaritu mezi generacemi, jíž jsme v současnosti svědky.
Výzva se objevila v době první a „horké“ fáze šíření nákazy a v době plné přikazovacích a restriktivních opatření. Často jsme například slýchali o „nákupních hodinách pro seniory“. Řešilo se zdraví, ne tolik peníze.
To ale v nejmenším neznamená, že varování před ageismem a házením všech seniorů do jednoho pytle není aktuální i teď.
Když se vládní politici rozhodují, že všechny důchodce „odškodní“ za koronavirový stres (tak vyznívá vysvětlení premiéra Babiše, a mimochodem, jedním ze zdrojů stresu byly i šachy s nákupními hodinami pro seniory).
A když ministryně Jana Maláčová pojmenovává navržený šestitisícový přídavek k důchodům jako „rouškovné“.
Takové úvahy totiž znovu podporují vytváření dojmu „nemohoucích starců a stařen“. S důchodci se pracuje jako s homogenní masou, která trpěla, neboli, jak to bezelstně vyjádřil ministr Karel Havlíček: „Tato skupina byla odizolovaná, nám se zdá férové srovnat účty.“
Nakládat v tomto kontextu s důchodci jako se „skupinou“, která „po izolaci“ potřebuje od státu další peníze, je hrubé.
Snad si rozumíme: Nejde o to, že by nemálo důchodců více peněz – nejen v časech covidu – nepotřebovalo a že by spoustě z nich těch šest tisíc významně nezlepšilo životní podmínky. Nepochybně ano (bez ohledu na dominantní image spokojeného vitálního stáří v televizních reklamách).
Problém je v tom, že plošný přídavek, zdůvodňovaný „stresem“ a „izolací“ důchodců jako takových, seniory znovu stigmatizuje jako „nemohoucí“ sociální skupinu. A to je nedůstojné. Jestli chce vláda zvýšit důchody, musí změnit přístup – nejen ekonomický, ale hlavně lidský.
„Na jednorázovém letošním příspěvku pro seniory je v koalici shoda. O jeho výši se budeme bavit v následujících týdnech,“ pravila ministryně Alena Schillerová. Když za seniory považujeme lidi starší 65 let, jde asi o dva miliony spoluobčanů. Rozlišovat mezi nimi – mezi jejich sociálními a životními potřebami – je naprostý základ, a to i když se bavíme o chladných státních financích.
Stigmatizace důchodců a seniorů je dlouhodobě ještě problematičtějším důsledkem vládního počínání než miliardy (až osmnáct), kterými by plán na „rouškovné“ zatížil státní pokladnu a daňové poplatníky.
I pro „rouškovné“ platí slova, kterými začíná zmíněný apel proti ageismu: Zdravotní ohrožení, nouzový stav a návazná omezení mají dlouhodobé důsledky. Ty poznamenají společnost a změní obecné povědomí o tom, kdo je starý a co je to stáří, i po ústupu epidemie. Buďme při jejich vyhlašování a provádění uvážliví.
„Rouškovné“ ovšem podporuje ustálené povědomí, že důchodce rovná se slabý a na pomoc státu odkázaný člověk. Změnit to: k nezaplacení.
