Článek
Doplňovací volby do horní parlamentní komory přinesly fiasko Andreje Babiše a Miloše Zemana.
Zemana proto, že se před druhým kolem vzdal volební účasti, což je bezprecedentní. (V den voleb s ním vyšel rozhovor v Mladé frontě Dnes, který je také bezprecedentní, ale tím, jak moc je hlava státu odtržená od vážné situace v zemi a životních starostí občanů, které jsou značné. Ale o tom více jinde.)
Mezi 27 zvolenými senátory bychom jen obtížně stopovali někoho, kdo by se mohl vyznačovat afinitou k Hradu. Snad až na Ondřeje Febera (obvod Karviná), který prošel Křesťanskodemokratickou stranou, Unií svobody, Zemanovci a letos se stal jediným novým senátorem za ANO. To už je politický pochod Praha-Prčice.
Katastrofální výsledek stran menšinové vlády (ANO 1, ČSSD 0, KSČM 0) neznamená její přímé oslabení. Na to Senát nemá přímé nástroje ani pravomoci a převaha opozičních hlasů tu byla jasná už před víkendem. Její další posílení, především posílení STAN, je přesto významné.
Protože Senát a senátoři nejsou „slabí“. To si myslí jen ti, kdo politiku redukují na razítka moci a na alfasamectví. Jako Babiš se Zemanem. Senát a senátoři jsou „hlasem“ a „symboly“ a na těch v politice záleží víc, než se obvykle soudí.
Viz třeba cesta Miloše Vystrčila na Tchaj-wan.
Senát sice nestaví dálnice a nejede nonstop jako Karel Havlíček na Twitteru, ale například schvaluje volební zákony nebo soudce Ústavního soudu. Jeho výsledky se dají těžko vyčíslit a prodat na jarmareční způsob „ukázaná platí“. Cena horní komory spočívá v „brzdě a protiváze“ moci. I proto ji, nemajíce v pestrém složení Senátu žádné významné slovo, Zeman s Babišem nesnášejí.
Senát prezidentovi a premiérovi přiměřeně a demokraticky komplikuje život. Tak to má být.
Ještě nikdy ale nebyl kontrast mezi výkonnou mocí, opřenou o Poslaneckou sněmovnu, a Senátem tak markantní.
Zpráva o stavu země není jen 51 procent pro Zemana a 30 procent pro ANO, ale i výsledek voleb do Senátu, kde dominují jiné strany a prosazují se nové tváře. Z politických veteránů uspěla letos jen Miroslava Němcová.
Senátní volby připomněly, že politici jsou odsouzeni ke spolupráci, pokud tedy nezmění pravidla v orbánovském stylu. Andrej Babiš za sebou nemá většinu volebního národa, jeho politický styl tomu ale vůbec neodpovídá. Pokouší se vytvořit dojem a vládnout, jako by ANO volilo ne 30 (v roce 2017), ale 70 procent občanů. S Parlamentem si nerozumí, respektive ho chápe jako překážku. Slovo „opozice“ používá s přídechem opovržení. Že by se v ní mohl někdy sám ocitnout, což se u premiérů celkem běžně stává, je pro něj nepředstavitelné.
Taková politická letora v demokracii s poměrným volebním systémem brzy narazí na své limity, zvlášť pokud vítězíte nanejvýš s třetinou hlasů. Výsledkem je vládnutí na sílu, příkopy a napětí ve společnosti. Babiš se už ale těžko změní. Na to je u moci příliš dlouho, sedmým rokem.
Odsouzení ke spolupráci se netýká jen osy vláda-Parlament-Hrad, ale i členů opozičního tábora. Jasné memento pro volby 2021 – to ovšem přijde minimálně třikrát víc voličů než o tomto víkendu. Pro výsledek parlamentních voleb neznamená opoziční úspěch v Senátu sám o sobě nic.