Článek
Proč některé země zvládají nákazu lépe a jiné hůře? Politici samozřejmě mají odpověď. Když jsou v čele momentálně líp prosperujících států, vidí to neomylně jako důsledek svého dobrého úsudku a správného řízení země. Ale když se ocitnou mezi špatnými žáky, viníků je najednou spousta: od genetických dispozic populace až po národní povahu.
Například když v úterý v parlamentu dostal Boris Johnson od opozičního poslance otázku, proč například Německo a Itálie mají mnohem méně obětí koronaviru, a přitom přijali méně omezující opatření než Británie, nezaváhal premiér ani vteřinu. „Je jeden důležitý rozdíl mezi námi a mnoha dalšími zeměmi. Britové milují svobodu!“ Dodal, že z tohoto důvodu je velmi těžké jakákoli „všeobecně dodržovaná opatření“ zavádět.
Stalo se to, co se dalo čekat. Brity tím nijak zvlášť nepotěšil (komentátor Independentu připomněl Hitlera, který na samém konci války vinil z porážky německé vojáky, kteří podle něj málo umírali v rozhodujících bitvách), a Němce a Italy poněkud nadzdvihl. Zejména Italy. Ozval se dokonce i jinak velmi uvážlivý a na veřejnosti moc nevystupující prezident Mattarella, který řekl, jestli to není spíš tím, že obě zmíněné země mají prostě lepší systém testování a trasování nakažených.
Poněkud nešťastná volba obou zemí (Německo a Itálie!) se samozřejmě dotkla i citlivého nervu evropské historie. Největší italský deník Corriere della Sera se tomu věnoval dokonce v komentáři na titulní straně. „Takže roušky se u nás nosí víc než v Londýně asi proto, že my jsme měli Mussoliniho a oni Churchilla,“ poznamenal jízlivě.
Text pokračoval: „Rozumíme tomu dobře, že země, která vynalezla frontu, úhledně posekaný trávník a moderní armádu, není schopna něco ‚všeobecně dodržovat‘? A že disciplína kolektivu, která je britskou specialitou, je ve skutečnosti povahovou vlastností Italů, tedy lidí se zaslouženou pověstí těch, kteří nedodržují pravidla?“
Ten virus je geniální, marná sláva! Nejenže se kvůli němu hádáme s cizími lidmi na Twitteru, s kolegy v práci a se svou rodinou u večeře, ale zdá se, že se proboxuje i do diplomacie. Představitelé států budou soupeřit, čí obyvatelstvo je méně disciplinované a má tedy ve svých srdcích blíž ke svobodě. Bizarní situace!
Svým způsobem to byli opravdu Britové, kdo vynalezli frontu. Ano, onen společenský konstrukt (co jiného je, když se živočichové, byť inteligentní, staví spořádaně do fronty?), který je neumělým logistickým řešením v situacích, kdy něčeho je najednou moc málo (třeba banánů), anebo naopak moc (aut na silnici). Fronty mají navíc cosi společného s koronavirem: krásně ukazují slabiny lidské mentality.
Jsou to fronty, ve kterých často i ti nejcivilizovanější a nejdistingovanější lidé odkládají zábrany. Chcete se něco dozvědět o tom, čeho jsou lidé schopni? Nemusíte shánět stroj času a cestovat do temných dob katastrof a genocid. Stačí se jít postavit před vánoci do fronty na poštu.
Podobně jako elektřina či spalovací motor je i fronta vynálezem industriálního novověku. Přesun lidí do měst způsobil, že se najednou pohromadě začal vyskytovat větší počet lidí. Co byl málokdy problém na venkovském trhu (příliš mnoho koupěchtivých lidí), bylo v malém městském obchodě najednou třeba řešit.
Možnosti jsou v zásadě dvě: přirozeně lidé tíhnou k uplatnění práva silnějšího, to však není moc praktické. Pokud je cílem si rychle a výhodně nakoupit, pak to každodenní rvačka nijak neulehčí. Takže zvítězil velký lidský duch s myšlenkou rovnosti a spravedlnosti. Byl třeba nástroj, který umožní, aby byli lidé obslouženi ve stejném pořadí, v jakém přišli. Vznikla fronta.
V literatuře je údajně první zmínka v roce 1837, kdy Thomas Carlyle popsal v knížce Francouzská revoluce to, jak Francouzi v Paříži trpící hladem stojí fronty na chleba. Podle něj to byl důkaz „francouzské excentričnosti“. Ale fronty se v rodící se tzv. západní civilizaci usídlily všude.
Proč psal italský deník, že jsou fronty britským vynálezem? Může za to pravděpodobně druhá světová válka, konkrétně bitva o Anglii, kdy se Londýňané stali legendárními svým klidem, kterým čelili německým náletům. A mimo jiné se spořádaně a bez emocí stavěli do front.
Skvěle to popsal George Orwell, který si všiml podobného chování, které moje generace pamatuje z dob normalizace u svých babiček. Totiž když šly Angličanky válečným Londýnem a viděly nějakou frontu, tak se do ní postavily, aniž věděly, na co se stojí. Protože jasné bylo jedno: že na jejím konci je čeká koupě něčeho, co by jinak nezískaly.
Orwell psal o „ochotě Britů utvářet fronty“ a v Evropě se nějak zabydlelo přesvědčení, že tuto vlastnost mají obyvatelé ostrovů zakódovanou ve své povaze. Maďarský spisovatel George Mikes napsal, že „i když je Angličan sám, neváhá na ulici vytvořit frontu čítající jednoho člověka“.
A tak to je: prostě některé národy jsou na vytváření front „lepší“ a jiné „horší“. Ověřila to dokonce studie, která zkoumala, jak lidé v různých evropských městech zvládají příchod na populární fotbalové zápasy. Nápověda: Ano, obecně platí, že sever Evropy je na tom lépe než jih.
My v postkomunistických zemích někdy tíhneme k přesvědčení, že fronty jsou vynálezem zdegenerovaného socialismu a že o nich kvůli Tuzexu, nedostatku banánů a hovězí svíčkové pod pultem víme víc než jiné národy. Ale pozor, fronty jsou zrovna tak fenoménem i toho nejrozvinutějšího kapitalismu. Viz fronty na nový iPhone, které na rozdíl od front na džíny v Československu v osmdesátých letech nedávají vůbec žádný smysl.
Mýlil se Churchill, který fronty považoval za důsledek levicové politiky a varoval, že když ve volbách zvítězí labouristé, čeká Británii politické zřízení zvané „frontopie“. A Ronald Reagan, když o několik desítek let později prohlašoval, že fronty jsou trestem za to, že lidé nevěří v sílu tržní ekonomiky.
Měl pravdu? Můžou fronty ve fungující tržní ekonomice existovat? Teoreticky těžko, vždyť přece stačí nedostatkové zboží zdražit! Ale jak už to bývá, praxe je většinou mnohem složitější. Ukázalo se, že fronty jsou sice nepříjemné, ale zároveň můžou být velmi efektivním marketingovým nástrojem. Z jednoho výzkumu vyplynulo, že v restauraci, kde se na volný stůl čeká až šedesát minut, jsou zákazníci ochotni zaplatit až dvojnásobek oproti restauraci, kde není plno a dostanou stůl hned.
Zároveň platí, že čekání ve frontě je jedním z nejčastějších důvodů zákaznické nespokojenosti. Lidem subjektivně vadí nejvíc dvě věci: pocit nespravedlnosti (když se na řadu dostávají dřív ti, kteří přišli později než oni) a pocit nečinnosti. S obojím se v tržní ekonomice snaží podnikatelé něco dělat.
Je známo, že snaha ukrátit čas lidem čekajícím v newyorských mrakodrapech na výtah byla důvodem, proč se v chodbách vedle výtahů objevila velká zrcadla. Ano, jsou tam vždycky: lidé tak na sebe můžou dělat opičky (když čekají sami), anebo si aspoň zkontrolovat vizáž.
Až do učebnic se dostal trik, který používají některá letiště. Jak zlepšit zákaznickou spokojenost cestujících, kteří čekají příliš dlouho na zavazadla? Jednou možností je urychlit vykládání a dopravu zavazadel z letadel na terminálu. Což není snadné. Jednodušší řešení? Nechat cestující jít delší trasu z letadla do terminálu. Místo pěti minut půjdou dvacet minut, a když dorazí, budou kufry už na místě. Výsledkem je větší spokojenost.
Ale abychom se vrátili ke sporům politiků o to, jak národní povaha pomáhá v boji s pandemií. Existuje nějaký důkaz, že schopnost a ochota utvářet fronty jde ruku v ruce s tím, jak se dotyčné zemi daří v boji s pandemií? Když odhlédneme od sporů premiéra Johnsona s Italy, pak asi můžeme říct, že neexistuje.
Stejně tak je problematické vysvětlovat různá koronavirová čísla národními povahami. Nebo rozdílnou minulostí. Slyšeli jsme to už na jaře, kdy se dramatický průběh nákazy vyhnul většině postkomunistických a východoevropských zemí. Byly dvě teorie, jedna spekulovala o tom, že nás ochránilo povinné očkování proti TBC, a druhá tvrdila, že se projevila naše historií prověřená ochota podrobit se restrikcím. Ovšem ani jednu vědecké studie nepotvrdily.
Ostatně Česko je nejlepším příkladem toho, že nic jako předem daná dispozice pro zvládnutí viru neexistuje. Na jaře mezi premianty („best in bovid!“), teď v partě s nejhoršími. Nic se nevyměnilo. Ani politici, ani obyvatelstvo. Jak se to mohlo stát? A proč se teď řítíme do problémů? Můžeme o tom přemýšlet. Třeba ve frontách před odběrovými místy.
