Článek
Leckomu to možná přišlo jako kauza mimo prostor a čas, když deník Sport zveřejnil informace ze spisu, který vojenská kontrarozvědka vedla v 80. letech minulého století na svého agenta Tomáše Krále, toho času předsedu tuzemské hokejové asociace.
Éru, kdy se mladá demokracie v obšírných debatách vyrovnávala se stíny minulosti a problematikou spolupracovníků tajných služeb komunistického režimu, jsme si tu „užili“ hlavně v 90. letech. Archivy vojenské kontrarozvědky byly zpřístupněny až v roce 2008. Přesto se někdo může divit, proč se případ Král začal řešit až teď.
Ono je to ale celkem jedno, jestli včera, dnes, anebo zítra. Podstatné je, co se díky té kauze dozvídáme. O době dávno minulé, ale v zrcadlení toho příběhu také o jejím prolínání až do současnosti. Anebo také o nás samotných, třeba o naší zpohodlnělé lhostejnosti nebo o plíživém ztrácení schopnosti rozeznat, co je poctivé a správné a co je zlo, jež se nám šklebí do obličeje a má donekonečna tendenci dovedně námi manipulovat. Vždyť je to tak snadné a účinné!
Tomáš Král teď popisuje vojenskou kontrarozvědku jako partu prima kluků, co přece vůbec neměli nic společného se Státní bezpečností, tenkrát na divizi prostě seděli ve vedlejší kanceláři a on jim jen tak mezi řečí přislíbil spolupráci. Ale hned věděl, že na svého důstojníka, na něhož měl donášet, nic zlého nikdy nepoví a nic ošklivého mu neprovede, protože ho měl rád. Takhle je prý balamutil celý rok, řekl jim leda to, co stejně všichni věděli. A přestože se podle tohoto líčení jednalo o agenta budižkničemu, stejně mu ještě po odchodu do civilu byla nabídnuta další spolupráce s tehdejšími tajnými službami, což ovšem Král hrdinně odmítl.
Tak určitě, jak praví klasik.
Hlavní správa vojenské kontrarozvědky byla součástí Státní bezpečnosti, všemocné organizace, která fungovala jako nejbrutálnější nástroj udržování a kontroly moci Komunistické strany Československa nad zemí, v níž jsme tehdy žili.
Ne, vojenskou základní službu jsem osobně neabsolvoval. Ale ti, jejichž osud byl v tomto punktu opačný, vzpomínají unisono na „kontráše“, tedy na vojenskou kontrarozvědku, jako na ty nejstrašnější a nejnemilosrdnější bestie, jaké mohli v kasárnách a jejich okolí potkat.
Smlouva s ďáblem, za komfort
Tomáš Král nevidí dodnes nic špatného na svém souhlasu, že se stane jejich spolupracovníkem a informátorem. Podle toho, jak to popisuje, ho v tom ohledu tehdy ani dnes nesžíralo žádné vnitřní dilema, jestli si náhodou nezadal s ďáblem a neuzavřel s ním pekelný spolek. Ne. Se spoluprací prý souhlasil proto, že jinak by ze štábu divize dozajista „vyfičel“, jak to doslova vysvětlil na pondělní tiskové konferenci.
A „vyfičet ze štábu“, to se jistě čerstvě vystudovanému právníkovi nechtělo. Tím spíš, že byl jako Plzeňák přidělen do Plzně, prý proto, že měl rodinu s děckem. A jak nyní bezelstně přiznal, chodil se i coby voják základní služby vyspat domů. Pamětníci tehdejších poměrů to klasifikují slovy: No tak to musel být superprotekční bolševik!
Kádrový původ plný rudých legitimací měl Tomáš Král v tomto ohledu vskutku dokonalý, míněno v intencích té doby. Fajn, v partaji byl tehdy kdekdo. Ale práskač vojenské kontrarozvědky, to už byla přece jen ještě trochu jiná sorta. Člověk schopný udělat pro svůj komfort, prospěch a kariéru bez uzardění doslova cokoli.
Podle spisu Král svému velícímu důstojníkovi, na kterého měl donášet, slídil po bytě, prohledával mu kapsy, kopíroval klíče, maloval plánek jeho bytu, aby do něj mohl být snáze instalován odposlech. Král tvrdí, že tohle všechno je lež, že ten, kdo jeho spis sepisoval, si prý 80 procent jeho obsahu vymyslel.
Král není první a asi ani ne poslední, kdo tohle tvrdí. Petr Blažek, historik Ústavu pro studium totalitních režimů, říká, „že je prakticky vyloučené, aby v přísně hierarchicky vedené struktuře vojenské kontrarozvědky někdo takto dlouhodobě fixloval, aniž by o tom u jeho nadřízených vznikl byť jen stín pochybnosti“. Králova hlášení uvedená ve spisu navíc dokonale zapadají do hlášení jiných agentů. A že by nějaký magor býval vytvářel v propletené síti údajně zcela vylhaných spisů naprosto alternativní nereálný svět, to přece zcela postrádá jakýkoli smysl.
Král říká, že důstojníkovi, na kterého byl nasazen, tehdy obratem všechno prozradil. A tento důstojník to v rozhovoru pro deník Sport i potvrdil. No tak vidíte, o čem se tu tedy vůbec bavíme, vykřikne leckdo.
Kolegové ze Sportu bohužel postupovali tak, že své pátrání dotyčným avizovali a Král s důstojníkem měli spoustu času se na shodném svědectví domluvit. To zaprvé. Onen důstojník sám pracoval jako agent vojenské kontrarozvědky 12 let, to zadruhé. A celý rozhovor s ním organizačně zprostředkovával Zdeněk Zikmund, mluvčí hokejového svazu, Králův podřízený. To zatřetí. Při vší úctě, možnou manipulaci zde rozhodně nelze vyloučit.
Tady je Krakonošovo
Pan Zikmund působil předtím léta jako mluvčí Sazky, potažmo jejího tehdejšího ředitele Aleše Hušáka, faktického šéfa českého sportu. A to až do momentu, kdy svou nabubřelostí dovedl loterijního giganta ke krachu. Aleš Hušák byl reziduem starých časů přenesených do těch nových, kapitalistických, a to opravdu se vším všudy. I s estébáckými krycími jmény Krakonoš a Chapman.
Král s Hušákem léta úzce spolupracoval, stejně jako s prvním šéfem českého fotbalu po rozpadu federace Františkem Chvalovským. Ten, pravda, soud, ve kterém se domáhal výmazu z rejstříku agentů Státní bezpečnosti, vyhrál. Nicméně časem se ve fotbalové hierarchii vydrápala nahoru estébácká kreatura jménem Roman Berbr, která se svou minulostí příslušníka tajné policie ani nikdy netajila.
Nechám na každém, jestli v tom celém spatří nějakou strukturu, nebo jen shodu náhod. Jen připomenu, že slovenský hokej řídil pro změnu agent Státní bezpečnosti jménem Juraj Široký.
Možná přijde někomu zbytečné hrabat se v tom, co kdo dělal v 80. letech. Proto nabídnu pár čerstvějších postřehů. Kdo v televizi sledoval Královu pondělní tiskovku, možná zaznamenal, jak arogantně se šéf českého hokeje vyhraňoval vůči některým médiím a jejich zástupcům.
Autor článků o jeho spisu Ondřej Kuchař prý pro Krále vůbec není partnerem k debatě. To jeho kolega Pavel Bárta je sice fundovaný novinář, ale když pracoval na hokejovém svazu, byl prý líný jako veš, tak ho dobrý hospodář Král musel vyhodit.
Přijde vám to jako seriózní vystupování? Mně úplně ne. Nicméně zažil jsem i příběh, kdy se dvojice Král–Zikmund chopila činu. Ti dva se rozhodli neudělit mému tehdejšímu redakčnímu kolegovi Adamu Sušovskému akreditaci na MS 2015, které se hrálo v Praze.
Pracovali jsme tehdy pro redakci Aktuálně.cz. A tehdejší šéfredaktor Pavel Tomášek tedy zavolal mluvčímu hokejového svazu Zikmundovi, aby zjistil, proč byla žádost redaktora Sušovského o udělení akreditace odmítnuta. Dozvěděl se, že „Sušovský nepíše prosvazově“. Tudíž nemá na MS co dělat a že to prý rozhodl pan Král.
Hokejový svaz tak zjevně reagoval na sérii článků Adama Sušovského o takzvaných přestupních tabulkách, zotročujících svým způsobem děti i profesionální hokejisty.
Následoval telefonát s Tomášem Králem, který redakci sdělil, že když nebude na MS Sušovský, otevře se tak alespoň šance nějakému dalšímu mladému redaktorovi. Nakonec na svazu zařadili zpátečku a Adam Sušovský akreditaci dostal.
Svědomí versus dotace na zimní stadion
Metoda „ty se mi nelíbíš, tebe sejmu a místo tebe tam bude někdo jiný, konformnější“ se v tomto ohledu každopádně jeví v našem století a v našich zeměpisných šířkách jako fascinující. V českém hokeji ovšem nijak výjimečná. Olomoucký klub například už několik let nepouští na stadion Jana Dočkala, reportéra MF Dnes. Důvod? Jeho články se prostě klubu nelíbily.
O tom, jestli český hokej má, či nemá nadále důvěru ve svého předsedu Tomáše Krále, bude ve středu rozhodovat výkonný výbor asociace. Včetně legend Jaromíra Jágra, Jiřího Šlégra nebo třeba Bedřicha Ščerbana.
Myslím, že Tomáš Král nepochybuje o tom, že se mu dostane stoprocentního vyjádření podpory. Proč by si někdo pálil prsty, že ano. Zvlášť když zrovna potřebuje miliony na přestavbu zimáku v Kladně, Litvínově nebo v Jihlavě. A jakkoli o tom rozhoduje Národní sportovní agentura, stanovisko hokejového svazu, potažmo Krále, v tom jistě nějakou roli také sehraje.
Proč si kazit komfort, kariéru a prospěch, ať už vlastní, či vašeho klubu? Tohle je mefistofelovská otázka, která nás donekonečna vede k tolerování zla a k tomu, aby se mu ustupovalo. Proto je tak úspěšné.
Navíc každý z nás skrývá nějakou tu slabinu, za kterou se stydí, a nechce, aby vyhřezla na povrch. A je samou podstatou estébáků a jim podobných sbírat na ostatní lidi kompra, pak s nimi vyhrožovat a používat je jako páky. Tak co si pálit prsty, že ano?
Lední hokej je s pohnutými dějinami českého národa propleten ještě víc než jiná sportovní odvětví. A nešlo jen o vymlácenou výlohu Aeroflotu při oslavách výhry nad týmem SSSR, země okupantů, nebo o práskače, co po léta hlídali reprezentanty, aby neemigrovali do Kanady.
Pánové Modrý, Konopásek, Bubník a mnozí další jejich spoluhráči, hokejoví mistři světa, které komunistická moc, opírající se o Státní bezpečnost, poslala pro výstrahu ostatním do kriminálu, aby rubali uran, teď možná z hokejového nebe s hrůzou sledují, že i dnes řídí český hokej další udavač. A že je to mnohým úplně jedno.
Nehledě na to, že se to děje v zemi, kde je další registrovaný spolupracovník Státní bezpečnosti premiérem. Byť možná už jen na chvíli.
