Článek
Autorům, kteří sepisují příspěvky Andreje Babiše pro sociální sítě, by slušela trocha uměřenosti či možná jen střízlivosti.
Prokazují to každým tweetem, každým nekonečným nedělním hlášením premiérových aktivit v uplynulém týdnu: „potkal jsem”, „slíbil jsem”, „vyřešil jsem” nebo aspoň „znovu jsem slíbil”.
Jako třeba koncem minulého týdne, když premiér odjel do Polska na pohřeb otce předsedy polské vlády Mateusze Morawieckého Kornela.
„Vážím si toho, že protestoval proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Po potlačení Solidarity založil útočnou ‚Solidaritu bojující’. Statečný chlap. U nás možná méně známý než Lech Wałęsa, ale skutečný hrdina,” stojí pod fotkou, na níž Babiš objímá svého polského kolegu.
V tu chvíli si český premiér nutně říká o reakci: Ano, Kornel Morawiecki byl skutečný hrdina, který celý život bojoval proti typům, jako byl Andrej Babiš, lidem, které právě okupace Československa vynesla mezi společenskou smetánku.
Ale pak je tu druhý pohled: A co má vlastně český premiér v takové chvíli dělat a říkat? Určitě vynechat tu nesnesitelnou teatrálnost a výkřiky o „statečném chlapovi“, když si ještě leckdo pamatuje výtrysk jeho upřímnosti, v níž poslal „pravdu a lásku do p…e“.
Ale přes celou tu marketingovou vyumělkovanost: Není vlastně lepší, když český premiér nebo aspoň jeho okolí cítí, že stále ještě patří k dobrému tónu poklonit se hrdinům protikomunistického odboje – aspoň v Polsku? A že speciálně v Polsku a v případě Kornela Morawieckého mluvíme skutečně o „odboji“.
Tohle už je a ještě v daleko větší míře bude tím nejvýraznějším rysem nadcházejících oslav 30. výročí pádu komunismu a životní proměny mnoha prominentních komunistů včetně Andreje Babiše.
Znechucení části veřejnosti je docela pochopitelné. Výročí si budeme připomínat v čase plném paradoxů: v čele vlády opírající se o echt komunistickou stranu stojí spolupracovník Státní bezpečnosti a mimochodem první předseda české vlády, který byl ještě 17. 11. 1989 v KSČ (v marockém exilu) a jehož vláda vzešla z voleb.
Což je ten problém: vzešla ze zcela svobodných voleb, protože tahle země se před třiceti lety rozhodla, že o obsazení vrcholných ústavních funkcí bude rozhodovat ve volbách, v nichž může kandidovat kdokoliv.
Stejně tak byl už dvakrát do svého úřadu regulérně zvolen prezident Miloš Zeman, který se rozhodl státní svátek po zkušenostech z vaječné kanonády v roce 2014 opět ignorovat, což je jistě jeho právo. A když už jsme na Hradě: úplně stejnou reakci jako Babišova účast na pohřbu v Polsku vzbudila na sítích i zpráva, že prezidentská kancelář doručila 5. října, v den nedožitých 83. narozenin, kytici k hrobu Václava Havla. Berme to tak, že je to maximum, čeho je dnes prezident Zeman schopen.
Pokud ale předseda české vlády pocítí potřebu přinést jako jeho předchůdci 17. listopadu květiny na Národní třídu, mohlo by se to snad aspoň letos odehrát v poněkud důstojnějších kulisách než loni, kdy se premiér plížil na Národní v pozdně nočních/brzce ranních hodinách, aby jeho květiny o něco později skončily v odpadkovém koši.
Samozřejmě se dá snést spousta argumentů, proč si to zaslouží, ovšem pak je tu ještě jeden argument, který se obtížně obchází: protože je to předseda legitimní vlády, ať si o ní myslíme cokoliv. Zastává jednu ze čtyř nejvyšších ústavních funkcí – a jak známo, užitečná instrukce pro demokracii zní, že její instituce jsou naštěstí mnohem důležitější než postavy, které je právě zastávají.
Předseda vlády by měl mít šanci při nejdůležitějším státním svátku udělat jedno gesto, pokud to tak cítí – i když je zřejmé, že zvlášť v Praze nesklidí aplaus, ať už se rozhodne jakkoliv. Přijde – špatně. Nepřijde – stejně špatně, možná hůř.
Neděle 17. listopadu bude zřejmě dost horký den, ale aspoň nějaká pravidla vzájemného slušného chování bychom si stanovit mohli – bez ohledu na to, čím ještě do debaty přispěje zejména prezident Zeman, od nějž se dá čekat cokoliv, třeba schůzku s čínským velvyslancem, která 17. listopadu odpoledne volně přejde v přátelské setkání s plukovníkem Zbytkem.
17. listopadu je neděle. A od pondělí můžeme začít se studenou občanskou válkou znova.
