Komentář: Sedm let lavírování. Za Vrbětice si můžeme i sami

Informace, že vrbětické exploze byly ruským státním terorismem, vyvolaly šok. Ten by nám měl ukázat, že si nesmíme zahrávat s nepřítelem, že se musíme bránit a že si nesmíme volit agenty nepřítele do ústavních pozic. To je první podmínkou bezpečí.

Druhou podmínkou je uvědomit si, že s teroristy se nevyjednává ani nespolupracuje. S teroristy, zejména pak se státními teroristy, se bojuje, a to do důsledků. Zde platí povinnost bránit se bez ohledu na politickou afiliaci. Kdo z ústavních činitelů a občanů tuto povinnost neplní, svou zemi zrazuje a zaprodává.

Třetí nutnou podmínkou bezpečí země je dodržování a plnění závazků vůči našim spojencům – bez kompromisů, bez podmínek a bez vnitropolitických vytáček.

Jednou z příčin vrbětického útoku bylo, že jsme v roce 2014 porušili všechna základní pravidla ochrany vlastní bezpečnosti a pokračovali jsme v tom i v dalších letech. Až do nedávné doby, kdy jsme dokonce vyhodili ministra za to, že se dokázal nepříteli postavit.

Dnešní důsledky tehdejších událostí jsou příležitostí v tom smyslu, že si konečně musíme naplno uvědomit a připustit, že Rusko je dlouhodobě aktivním bezohledným nepřítelem České republiky, který nás neváhá poškodit, jakmile dostane příležitost. Nicméně i dnes se leckomu může zdát takový závěr přehnaný nebo záměrně inscenovaný.

Pro posouzení příčin toho, co se nám tehdy před sedmi lety stalo a od té doby děje se stále větší intenzitou, si dovolím vrátit se právě k roku 2014. Tehdy jsem v Poslanecké sněmovně pracoval ve výborech pro obranu a pro bezpečnost a potýkal jsem se s tehdejší dynamikou v těchto oblastech. Odpověď na otázku, co se nám tehdy přihodilo a jak se to mohlo stát, vidím právě v událostech onoho divokého roku. Mnohé, co následovalo, z té doby plyne.

Rok 2014 přitom začínal nadějně. V únoru se sportovní svět sjel na zimní olympiádu do Soči. Sice tam došlo k později odhaleným bezprecedentním dopingovým manipulacím ve prospěch ruských sportovců, které organizovala ruská zpravodajská služba, ale byla to zároveň globální sportovní i politická událost. Prezident Zeman se v Soči setkal se staronovým ruským prezidentem Putinem i se staronovým ruským premiérem Medveděvem, párkrát se opil v českém olympijském domě a Česká republika získala několik olympijských medailí i dobrých výsledků.

Paralelně ovšem probíhaly zásadní revoluční změny na Ukrajině. Tam došlo ke svržení zkorumpovaného prezidenta Janukovyče, byli jsme svědky masivních demonstrací i střílení speciálních jednotek OMON do neozbrojených demonstrantů během Euromajdanu. Janukovyč nakonec utekl do Ruska a Ukrajinci se chystali na svou cestu směrem do Evropy a dál od Moskvy. Českou stopou v tomto dění bylo vyjednávání českého eurokomisaře o asociační dohodě mezi EU a Ukrajinou. Štefan Füle, ač vystudoval v Moskvě, tehdy přehlédl nebo ignoroval geopolitická rizika ve vývoji.

Pro Kreml byl Euromajdan zásadním historickým zlomem mířícím zcela špatným směrem. Pamětníci si možná vybaví televizní záběry zachmuřeného Putina se zachmuřeným Medveděvem na tribuně v Soči, se zrcadlovými brýlemi na očích a výrazem krajního rozladění ve tvářích. Ukrajinu Kreml považoval za svou zónu vlivu a nyní ji ztrácel.

Už 20. února 2014 Rusko zahodilo řeckou ideu olympijského klidu zbraní. Na ukrajinském Krymu se objevili ozbrojenci bez národního označení a obsadili klíčová místa i vojenské základny, odkud vyhnali kapitulující ukrajinské jednotky.

Jak se později zjistilo, šlo o elitní ruskou výsadkovou divizi. Ukrajinskou vojenskou i civilní kontrarozvědku už dlouho předtím za Janukovyčova přihlížení velitelsky zcela kontrolovaly a paralyzovaly ruské tajné služby. Ukrajina byla záměrně znehybněna v oblasti hlavních vojenských sil teritoriální obrany východním směrem. Byla neschopná se bránit vyjma improvizovaných dobrovolnických sborů. Svou armádu si Ukrajina nechala plánovitě zničit ruskou rukou před napadením.

Vzápětí po Krymu byly neidentifikovanými ruskými jednotkami napadeny a obsazeny také regiony východní Ukrajiny. Kreml se sice distancoval i od těchto „zelených mužíků“ stejně jako v případě Krymu, ale už 2. března schválila nasazení ruské armády na Ukrajině ruská Duma.

O 14 dní později, 16. března, Kreml zinscenoval na Krymu referendum o připojení k Rusku. Tam mezi dalšími sehráli roli užitečných idiotů jako „pozorovatelé“ také tři čeští aktéři, konkrétně poslanci Šarapatka z Okamurova Úsvitu, Berkovec z hnutí ANO a exposlanec ČSSD Soušek. Den poté Evropská unie uvalila na Rusko hospodářské a personální sankce. Těžké boje s nasazením rozsáhlé tankové a raketové techniky v rukou „povstalců“ probíhaly až do 5. září, kdy bylo v Minsku vyjednáváním německé kancléřky a francouzského prezidenta uzavřeno příměří a byl přijat plán odpoutání bojujících stran – ovšem bez toho, že by Rusko okupované území Ukrajiny opustilo.

Pro úplnost historicky dodejme, že 20 let před těmito událostmi, 5. prosince 1994, se Ukrajina vzdala vlastních jaderných zbraní společným memorandem v Budapešti. Za to byly její hranice garantovány Ruskem, USA, Velkou Británií, Čínou a Francií. Díky odkazu na Závěrečný akt KBSE se stala spolugarantem i Česká republika jako nástupce ČSSR. V prosinci 2014 ovšem ministr Lavrov prohlásil, že Rusko není memorandem vázáno a nebude respektovat územní celistvost Ukrajiny po vojenském převratu z Majdanu.

Český domácí diskurz byl od začátku vojenského konfliktu stižen vnitropolitickou rozkolísaností a snahou ruské propagandy prezentovat vlastní agresi jako občanskou válku Ukrajinců. V této linii drželi u nás kremelskou pozici zejména prezident Miloš Zeman, dále parlamentní strany KSČM a Okamurův Úsvit a s nimi také nemalá část sociální demokracie.

Nezkušené hnutí ANO držící resort obrany bylo zcela dezorientováno. Ministr Stropnický tehdy dokonce spolu s premiérem Sobotkou, poslanci ANO i ČSSD a také s komunisty odmítl parlamentní návrh autora tohoto textu na urychlené navýšení obranných výdajů na potřebnou alianční hladinu dvou procent HDP.

Neméně vehementně byla částí tehdejší vládní koalice zpochybňována potřebnost a účinnost hospodářských sankcí EU. Ve snaze o jejich úplné zrušení byl opět nejaktivnějším exponentem český prezident, který zrušení mezinárodních sankcí proti Rusku navrhoval opakovaně a systematicky všude, kde to šlo. Česká vláda byla v tomto ohledu ve značně rozklíženém stavu i zevnitř a tlaku Hradu odolávala jen váhavě a diferencovaně. Leckteří ministři otevřeně disentovali vůči pozicím EU i NATO.

Od dohod v Minsku sice probíhala debata, jak podpořit ukrajinskou suverenitu a jak jí pomoci revitalizovat obranu. Jakákoli aktivita však byla blokována Ministerstvem zahraničních věcí, které při licencování vstřícných zbrojních kontraktů záměrně obstruovalo. Silné rozdíly mezi politickým diskurzem naší bezpečnosti a obranyschopnosti a reálnými kroky vlády a resortů na úrovni armády, zpravodajských služeb a zejména obranného rozpočtu byly subjektivně frustrující a v důsledku zcela paralyzující. Chování Ruska a vývoj na Ukrajině náš vztah k vlastní obraně spíše rozkolísaly, než aby jej vyjasnily.

Několik měsíců vyjednávaný pokus o širokou parlamentní dohodu o navýšení obranných výdajů na alianční úroveň dvou procent HDP byl nakonec znehodnocen sociální demokracií v čele s premiérem Sobotkou a celou vládou na nedostatečnou úroveň 1,4 procenta HDP do roku 2020.

Premiér Sobotka mi dokonce explicitně řekl, že armádě víc peněz nedá. Česko ovšem souběžně dvouprocentní závazek spojencům v NATO formálně potvrdilo na vypjatém summitu NATO v září 2014 ve Skotsku.

Leckdo si vzpomene na diskvalifikující vystupování prezidenta Zemana na obranu Ruska, když se domáhal od spojenců důkazů o ruské vojenské přítomnosti na Ukrajině. Český prezident byl na jednání i po něm veřejně zcela zesměšněn spojeneckými představiteli poukazujícími na jeho neznalost zpravodajských informací. A ponechme stranou další propady v chování a vystupování české hlavy státu na tomto významném a zásadním setkání spojenců. Jeho výsledkem na každý pád bylo další problematizování pozice Česka jako spolehlivého spojence odolného vůči ruským tlakům.

Všechny tyto okolnosti nemohly uniknout pozornosti předimenzované ruské ambasády v Praze, jejíž diplomaté byli dokonce zváni na veřejné debaty a semináře k vývoji na Ukrajině v Poslanecké sněmovně. Od počátku roku 2014 bylo zjevné, že vliv ruských „diplomatů“ u nás roste a expanduje. Proto jsem koncem roku veřejně formuloval požadavek na snížení počtu ruských diplomatů z tehdejších více než 150, byť i za cenu radikálních recipročních kroků, nebo dokonce uzavření obou misí a nového jednání o diplomatických stycích.

Musím bohužel konstatovat, že tomuto požadavku se aktivně bránil zejména resort zahraničí a také vysocí pracovníci BIS.

Při přehledu dění v divokém roce 2014 si nelze nevšimnout opakovaně projevované laxnosti k potřebám naší bezpečnosti, k periodicky vyjadřovaným pochybnostem o právu Ukrajiny určovat svůj vývoj a častého papouškování ruských lží ústy našich vysokých ústavních představitelů. A to včetně deklarovaně kritického postoje k postupu EU a NATO.

Česká republika se tak dlouho vyvlékala z jasné protiruské aliance, tak dlouho vyjadřovala neochotu vnímat ruské nepřátelské a agresivní kroky, až vytvořila v ruské perspektivě z české kotliny vyhovující předpolí pro zpravodajské a teroristické operace, jakou byla například ta ve Vrběticích.

Připomeneme-li si pak následné (sebe)obvinění Česka prezidentem Zemanem z výroby novičoku po útoku GRU v Salisbury, Zemanovu systematickou snahu o destrukci BIS, snahu rozkrýt naše zpravodajské agenty, ale i pozdější podporu genocidních vojenských operací Ruska v Sýrii, musíme si uvědomit, že významné kroky k oslabení bezpečnosti země vykonali především neodpovědní čeští ústavní činitelé.

Nic z výše uvedeného samozřejmě nesnižuje odpovědnost Kremlu za státní teroristický útok a nepřátelství vůči nám. A nelze vyloučit, že diskutovaný útok vojenské GRU na sklad ve Vrběticích s masivními veřejnými důsledky i dopady na kredibilitu bezpečnostní politiky byl cíleným pokusem o destabilizaci naší vnitřní situace, jak se domnívá expremiér Sobotka.

Je ovšem pravda, že ten, kdo první rezignoval na razantní obranu a obrat politiky vůči Kremlu, jsme byli bohužel my sami. Pokud si nebudeme jisti, že si chceme svou suverenitu bránit a že pro to uděláme maximum ve všech oblastech od armády přes zpravodajské služby po energetiku a nyní i vakcinaci, budou nás naši nepřátelé považovat za hodné testování odolnosti.

Nyní máme jasný signál, že je čas k obratu k tvrdému kurzu. Nepromarněme ho.