Článek
„Doufám, že ODS v Senátu a v Parlamentu je stejná ODS,“ řekl premiér Andrej Babiš ve svém tradičním nedělním facebookovém videu (měl samozřejmě na mysli „Sněmovnu“, nikoli „Parlament“, ale takové drobné neznalosti ústavy, jako že český Parlament má dvě komory, už jsme si dávno zvykli předsedovi vlády odpouštět).
„Doufám, že ODS, která sedí v Senátu, je stejná ODS, která sedí ve Sněmovně,“ řekl (už správně, chválíme!) týž premiér na tiskové konferenci po pondělním jednání vlády.
„ODS má v Senátu nejsilnější klub, podpořili to ve Sněmovně a já myslím, že to je stejná ODS, takže já počítám s tím, že by mohli zůstat názorově konzistentní,“ řekla v pondělním rozhovoru pro Seznam Zprávy ministryně financí Alena Schillerová.
Když PR tým hnutí ANO vymyslí nějakou pěknou frázi, je zjevně potřeba ji za ty peníze využít při každé možné příležitosti. Řeč je ve všech případech samozřejmě o daňových změnách, které prošly Sněmovnou ve zcela nečekané podobě dílem nezvyklé koalice ANO, ODS, SPD a KSČM. Změna obsahuje nejen snížení daně z příjmů pro zaměstnance na 15 procent z hrubé mzdy, ale také hnutím ANO nechtěné navýšení slevy na poplatníka na úroveň průměrné mzdy.
Schillerová s Babišem nyní doufají, že senátoři poslancům novelu vrátí s návrhem na zachování nižší sazby daně a vypuštění vyšší slevy. Tedy v podobě, o niž usilovalo právě hnutí ANO. Odtud zřejmě pramení ta omílaná věta o „stejné ODS“ ve Sněmovně a v Senátu. Tady je ovšem namístě zahrát si na saturninovskou Kancelář pro uvádění falešných nadějí vládních elit na pravou míru.
Začít můžeme od té „stejné ODS“. Ani Babiš, ani Schillerová si totiž ve skutečnosti nepřejí, aby modří v Senátu byli stejní jako ti ve Sněmovně. Poslanci ODS totiž podpořili kromě Babišovy sazby právě i pozměňovací návrh Piráta Mikuláše Ferjenčíka na radikální zvýšení slevy na poplatníka. A následně podpořili i zákon jako celek s oběma změnami. Takže pokud by v Senátu skutečně hlasovala „stejná ODS“ jako ve Sněmovně a měla rozhodující slovo, prosvištěl by návrh horní komorou jako nůž máslem.
Takže Babiš se Schillerovou mají velké štěstí, že ODS v Senátu není stejná jako ta ve Sněmovně a někteří modří senátoři jsou z poslanecké kreativity svých stranických kolegů patřičně zděšeni.
Tím ale dobré zprávy pro anoistické vládní duo končí, zato zbývá ještě pár falešných nadějí k rozptýlení.
Jedna z nich spočívá v tom, že Senát bude mít vůli jakkoli respektovat, co si Schillerová s Babišem přejí. Horní parlamentní komora se za vlády hnutí ANO vlivem voličského vyvažování postupně přerodila v téměř čistě opoziční těleso. Jak ostatně v pondělí řekl Babiš v jiné než daňové souvislosti, „Senát je opoziční záležitost, všechno tam řeší proti vládě“.
S touto zdvořilostí sobě vlastní si premiér dovoluje doufat, že mu horní komora vyhoví? Jeden by se smál, až by se plácal do stehen. Pokud by tedy žil v nějaké jiné zemi, a ne zrovna v té, v níž se tahle taškařice rozhodující o bytí a nebytí zdejších veřejných financí odehrává.
Že by se stalo to, co si Babiš přeje, je tedy prakticky vyloučeno. Co se tedy stát může? Je to trochu paradoxní. Ústava Senátu zase nedává bůhvíjak široké možnosti, ale za dané situace se i do těchto možností vejde prakticky cokoli.
Varianta první: Senát může poslanecký návrh odmítnout, chcete-li vetovat. Takové návrhy už zaznívají, ale není to nejpravděpodobnější scénář. Pokud by tato varianta nastala, mohla by Sněmovna senátní veto přehlasovat, návrh už se ale nesmí měnit. Poslanci by pak stáli před volbou schválit všechno, nebo nic – buď výrazně nižší daně a 130miliardová díra v rozpočtu, nebo zachování současného stavu.
Varianta druhá: Senát může poslanecký návrh schválit a poslat k podpisu prezidentovi. To je s ohledem na rozložení sil v Senátu velmi nepravděpodobné. ODS má sice nejsilnější klub, ale sedí v něm i lidé zvolení za TOP 09, která se změnou nesouhlasí. A ani dohromady nemají většinu. ANO v horní komoře jenom paběrkuje a okamurovci ani komunisté tu vůbec nejsou. Takže koalice, která daňovou novelu bezhlavě protlačila Sněmovnou, je v Senátu marná, i kdyby ODS měla stranickou disciplínu z oceli.
Varianta třetí: Senát může návrh poslancům vrátit s pozměňovacími návrhy. To je zdaleka nejpravděpodobnější. A dá se očekávat, že senátoři z opozičních stran si zoufalství Babiše a Schillerové ze sněmovního fiaska dosyta vychutnají. Na hraní se jim nabízejí dva klíčové parametry – daňová sazba a sleva na poplatníka. S nimi si mohou dělat, co chtějí, dopady jsou docela dobře popsány v různých studiích od CERGE-EI přes Vysokou školu ekonomickou až po Národní rozpočtovou radu.
Vládní argumenty jsou veskrze liché a vyvrácené a premiér už vypadá, že je opakuje jenom z povinnosti. Opravdu nemusíte být zkušený daňař, aby bylo jasné, že daňová sazba nižší o pět procentních bodů neznamená o sedm procent vyšší čistý příjem všech zaměstnanců, ale zvyšuje příjmy pouze těm, kteří mají vyšší mzdy, případně uplatňují minimum daňových slev (například nemají děti). Zatímco zvyšování slevy na poplatníka má naopak relativně vyšší efekt u nízkopříjmových skupin a menší u bohatších zaměstnanců.
S těmito parametry si mohou senátoři celkem volně hrát. Poslanecká verze stejně nedává žádný ekonomický smysl a podle slov ministryně financí nejde zaplatit, takže horší to být nemůže. Pokud součet dopadů senátní verze bude nižší než 130 miliard, bude to proti současnému návrhu výhra.
Samozřejmě že zásadní reforma daní, která má začít platit od začátku příštího roku, by se mohla dělat jaksi důstojněji a předvídatelněji. Ono už nám zjevně nestačí prosazovat klíčové úpravy daní poslaneckými pozměňovacími návrhy. To je na Česko v roce 2020 málo adrenalinu. Teď už budeme lobbovat v Senátu, aby poslanecké nesmysly svými pozměňovacími návrhy za minutu dvanáct nikoli napravoval, ale zgruntu přepisoval.
Když Sněmovna dostane zpátky senátní verzi, má tři možnosti – schválit ji, schválit znovu svou původní (na to je potřeba 101 hlasů), nebo neschválit ani jednu a celou potrhlou debatu o „rušení superhrubé mzdy“ poslat k ledu, přesněji řečeno na samý začátek. To by za dané situace bylo zdaleka nejrozumnější řešení.
Alena Schillerová svou neochotou najít dohodu a neschopností uřídit hlasovací proceduru naordinovala Česku – narkomanskou terminologií – zlatou dávku daňového dobra. Ta by uvedla zemi do mohutné mzdové slasti a způsobila souběžný tichý kolaps veřejných financí. Senátoři mohou materiál ve stříkačce naředit tak, aby došlo na menší slast při naději na zachování životních funkcí státu. Ale úplně nejchytřejší by bylo schovat tu stříkačku zase do pouzdra a vrátit se do laboratoře hledat nějakou chytřejší směs, která by rozhýbala koronavirem vyčerpané Česko.
