Článek
Oba jsou silní kuřáci, oba v mládí v 60. letech strávili nějaký čas v KSČ, oba se v českém veřejném životě a v politice pohybují od listopadu 1989 a oba za dva roky pravděpodobně opustí poslední úřad, který zastávají.
Pavel Rychetský a Miloš Zeman se znají dlouho a důvěrně. A i když několik posledních let bylo zřejmé, že se jejich názory čím dál zřetelněji rozcházejí, loni na podzim oznámil prezident Zeman, že vyznamená předsedu Ústavního soudu Rychetského Řádem TGM.
Minulý týden to ovšem odvolal, protože prý Ústavní soud svým rozhodnutím o volebním zákoně „poškodil Českou republiku“. A Rychetský podle starého dobrého bolševického zvyku dokonce zmizel z říjnového seznamu oceněných na webových stránkách Pražského hradu. Symboličtější konec dlouhého přátelství, které oběma přineslo zisky v jejich úspěšných kariérách, asi není možné vymyslet.
Přeskočme raně porevoluční léta, která Pavel Rychetský prožil jako generální prokurátor a místopředseda Čalfovy federální vlády a Miloš Zeman jako solitérní šoumen ve Federálním shromáždění. Ta doba skončila spolu s československou federací a v létě 1992 by na příští hvězdnou dráhu obou mužů těsně před padesátkou vsadil málokdo.
Rychetského Občanské hnutí se ve volbách vůbec nedostalo do parlamentu. Sociální demokracie, za niž v jižních Čechách kandidoval Miloš Zeman, sice ano, ale se sedmi procenty opravdu nevypadala jako budoucí volební vítěz.
A když Zeman jako čerstvý předseda ČSSD v únoru 1993 poprvé o výhře ve volbách promluvil, znělo to jako jeden z jeho mnoha nepodařených vtipů. Že by v Česku mohla někdy vyhrát volby podezřelá postkomunistická strana v čele s přerostlým klaunem, jak o sociální demokracii mluvila nejen bohorovná česká pravice, ale i valná část médií?
Miloši Zemanovi se to povedlo pouhých pět let poté. A svou zásluhu na tom má i Pavel Rychetský. Vedle Zemana se na mítincích ČSSD začal objevovat už v roce 1993 – předseda ČSSD správně usoudil, že rozdrobená opozice (podobná té, jakou jsme v posledních letech sledovali napravo od Andreje Babiše) nemá žádný smysl. A že by naopak mohlo mít smysl přitáhnout výrazné postavy „proti Klausovi“ k sociální demokracii.
A Pavel Rychetský, někdejší signatář Charty 77 a muž blízký Václavu Havlovi, byl jednou z největších hvězd. I když zpočátku bral možná své nové politické angažmá jako „vedlejšák“ ke své rozjíždějící se advokátní praxi, brzy se stal pro Zemana zásadní postavou. V roce 1996 byl za ČSSD na Strakonicku zvolen do Senátu a o dva roky později, když Zeman skládal svou „vládu sebevrahů“, zasedl Pavel Rychetský v křesle místopředsedy vlády pro legislativu.
Mimochodem tohle je mimořádně zajímavé období. Když se na něj Rychetského ptal v knize Diskrétní zóna (Vyšehrad 2012) právník a novinář Tomáš Němeček, vypadalo to, že si na něj bývalý vicepremiér ani příliš nepamatuje. Byl natolik ponořen do harmonizace českého práva s evropským před vstupem do EU, že si ani nestačil všimnout několika tun skandálů, které provázely každý den existence Zemanova dream teamu. Navíc byly privatizovány banky a prosazeny restituce židovského majetku.
Rychetského pověst ovšem pobyt v Zemanově vládě nijak nepoškodil. Celkem přirozeně přešel do role jedné z tváří dodávajících důvěryhodnost postzemanovské ČSSD s Vladimírem Špidlou v čele. Na rozdíl od Špidly či Stanislava Grosse se Rychetský dokázal vyhnout i Zemanově pomstě po prezidentské volbě v lednu 2003, kdy část ČSSD v čele se Špidlou a Grossem v rámci „operace Důchodce“ odeslala Zemana jako stranického kandidáta ponižujícím způsobem hned po prvním kole volby zpět na Vysočinu.
Pavel Rychetský jako senátor Zemanovi svůj hlas dal, i když mu už před volbou jasně řekl, že nemá na zvolení šanci.
Zeman prohrál a vyhrál jeho někdejší soupeř Václav Klaus. Jedním z jeho prvních úkolů bylo doplnění Ústavního soudu novými lidmi po odchodu první, „zakládající“ generace soudců. A Pavel Rychetský byl mezi prvními pěti nominovanými. V srpnu 2003 byl šedesátiletý Rychetský jmenován předsedou soudu a zdálo se, že se s Milošem Zemanem, který se uzavřel ve své tvrzi na Vysočině, bude potkávat už jen na abiturientských srazech Zemanovy vlády.
Jenže to se změnilo na prahu sedmdesátky obou mužů. Miloš Zeman vyhrál v lednu 2013 první přímou volbu prezidenta – a Pavel Rychetský, i když s tím příliš nepočítal, dostal šanci pokračovat a stvořit si skutečně „svůj“ Ústavní soud. Nový prezident mu také v začátcích hodně naslouchal. Nominace mladých soudců Nejvyššího správního soudu Kateřiny Šimáčkové či Vojtěcha Šimíčka vznikly zjevně na základě Rychetského rad. Sám předseda dal navíc už na začátku svého druhého funkčního období jasně najevo, že nehodlá ve funkci setrvat celých deset let a že by nejraději v půlce mandátu rád odstoupil. Jeho nástupcem se měl stát předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Všechno vypadalo na spokojenou penzi.
Jenže na začátku roku 2018, v době, kdy se měla výměna uskutečnit, bylo všechno jinak. Prezident se k nominaci Baxy neměl a Rychetský poskytl několik velmi otevřených rozhovorů. Na předsedu Ústavního soudu možná až příliš otevřených. Kritizoval v nich nejen prezidentova mluvčího, ale především prezidentovo okolí, které prý mělo vlastního kandidáta na Rychetského post. „Pokud mám z něčeho obavy, tak z kohorty panošů, která funguje na Hradě kolem pana prezidenta,“ řekl tehdy Rychetský Radiožurnálu.
Nebyla to ale jeho první kritická slova na prezidentovu adresu. Velmi ostře se třeba už v říjnu 2016 vyjádřil o „Dopisu čtyř“, v němž se čtyři hlavní ústavní činitelé poníženě omlouvali Komunistické straně Číny za to, že se český ministr kultury Daniel Herman setkal s tibetským dalajlamou. „Je to něco naprosto neobvyklého a nepřípadného,“ řekl Rychetský v rozhovoru pro Hospodářské noviny o společném prohlášení prezidenta Zemana, premiéra Sobotky a předsedů obou parlamentních komor Hamáčka a Štěcha.
Lidé, kteří Pavla Rychetského znají, ale tvrdí, že se smyslem jeho života nestal boj proti prezidentovi. Mnohem víc jej prý trápí způsob provozování politiky jako nejvyššího stadia podnikání, způsob, který předvádí Andrej Babiš. Což je ovšem shodou okolností také Zemanův momentální nejbližší spojenec.
Ústavní soud loni odmítl prezidentovu stížnost na novelu zákona o střetu zájmů známou celkem přesně jako „lex Babiš“ a sám předseda se v bilančním rozhovoru pro Českou televizi k 31. výročí pádu komunismu svěřil, že nečekal, že „můžeme mít předsedou vlády takovou osobu, jakou máme dnes, z hlediska její minulosti“.
A minulý týden poté, co Ústavní soud zrušil některé pasáže volebního zákona, pro které v roce 2001 jako senátor sám hlasoval, si Pavel Rychetský zjevně řekl, že už se nenechá nikým a ničím omezovat. „Je potřeba si uvědomit, že Ústavní soud není součástí holdingu Agrofert,“ pravil předseda v rozhovoru pro Radiožurnál.
A pak přišla definitivní tečka, po níž teprve prezident oznámil, že jeho někdejší přítel žádnou medaili nedostane: rozhodnutí Ústavního soudu, podle nějž se za prezidenta nemá jeho bývalému poradci Zdeňku Šarapatkovi omlouvat Ministerstvo financí, ale sám prezident. Komu by to připadalo jako poněkud malicherný důvod pro odebrání státního vyznamenání, jen málo zná Miloše Zemana.
Možná ho málo znal i Pavel Rychetský. Anebo, jak naznačoval už v řadě rozhovorů, možná znával jiného Miloše Zemana. Není první a jistě ještě ani poslední, kdo na to přišel.
