Článek
Už je to docela dávno, psal se rok 2006, ale prezidentem Ruska i tehdy byl Vladimir Putin. Navštívil Prahu a k invazi ze srpna 1968 pravil: „Musím vám říci naprosto otevřeně, že samozřejmě neneseme žádnou právní odpovědnost, ale mravní odpovědnost tady je.“
V podstatě se hlásil k tomu, co ještě o třináct let dříve říkal jeho předchůdce Boris Jelcin: Rusko se za rok 1968 nemůže omlouvat, protože nešlo o jeho čin. Jelcin byl přímočařejší: „Tento vpád odsuzujeme jako agresi, jako útok na svrchovaný, samostatný stát, jako vměšování do jeho vnitřních záležitostí. Nové demokratické Rusko nenese za tuto akci žádnou odpovědnost.“
Zvláštní. Když teď, třináct let po Putinovi na Hradě a 26 let po Jelcinovi, Česko připíše do kalendáře 21. srpen jako významný den – Den památky obětí invaze v roce 1968 a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy – ruskému státu to vadí. A to tak, že cítí potřebu zveřejnit oficiální nelibost.
Ruské ministerstvo zahraničí zákon nazvalo „velkým rozčarováním“. „Snaha Prahy znovu se vracet k událostem starým půl století s cílem zapojit je do současného politického kontextu, neochota otočit tuto stránku dějin, která kalí ovzduší rusko-českých vztahů, sotva napomůže úspěšnému průběhu dvoustranné spolupráce.“
Jestli Rusko dalo od srpna 1968 ruce pryč, protože to byla operace Brežněvova Sovětského svazu, ale morální odpovědnost uznává, proč by mu mělo překážet, že si Česko připomíná oběti?
Jestli ono to není spíš tak: když se vojákům děkuje (1945), je Rusko a Sovětský svaz jedno a to samé a všechno je v nejlepším pořádku. Když se připomíná, že sem vtrhli jako okupanti (1968), má s tím Moskva problém. A volá po tlusté čáře za minulostí.
Pokud někdo minulost „zapojuje do současného politického kontextu“, pak určitě Rusko. Putinovo Rusko. Jeho práce s historií se od devadesátých i nultých let posunula směrem k upevnění mýtu a jeho nedotknutelnosti. Jako Jelcin v roce 1993 by dnes ruští představitelé nemluvili.
Spektákl
První stránky ruské politické čítanky popisují příběh o spravedlivém (a věčném) boji neposkvrněného Ruska (dříve Sovětského svazu, tady s nástupnictvím nebývá problém) se západním „fašismem“ a „dekadencí“.
Ve světle toho příběhu jsou srozumitelnější hněvivé reakce kolem Koněvova pomníku nebo vlasovců (včetně aranžmá talkshow v televizi Rossija). Nebo nacionalistické expedice Nočních vlků do střední Evropy.
Nebo to, proč ruská televize před několika lety odvysílala „cinklý“ dokument o srpnu 1968 (kde se tvrdilo, že invaze zabránila převratu, ve kterém měli prsty bývalí fašisté). A proč někteří ruští poslanci navrhovali, aby účastníci invaze obdrželi status válečných veteránů.
Když se centrem politiky stává ochrana neposkvrněné národní minulosti před nepřáteli, umožňuje to vládnoucí vrstvě pružně – a donekonečna – manipulovat s emocemi a koncentrovat pozornost lidí na, jak píše historik Timothy Snyder, „spektákl“. „Smyslem spektáklu je roznítit emoce příznivců i odpůrců a stvrdit a utužit polarizaci.“
Putinův režim se otáčí kolem spektáklu. Jeho součástí je třeba i interpretace dopingových afér: nečestný a nesportovní Západ chce Rusy obrat o vavříny.
Minulost v kalendáři
Komunistické režimy před rokem 1989 – a dnes občas Rusko, Čína nebo Írán – s oblibou používaly termín „vměšování do vnitřních záležitostí“. To když chtěla propaganda vyjádřit, že Západ říká nebo podniká něco, do čeho mu nic není.
Ruská kritika aktualizace českého kalendáře by se samozřejmě „vměšováním do vnitřních záležitostí“ dala nazvat také – ale nač to? Přít se s ruskými místy by znamenalo jen zúčastnit se ruského spektáklu. Že se ohradil prezident Zeman a ministr zahraničí Petříček, je správné. A to stačí.
Stále víc Rusů – i podle průzkumů – oceňuje Stalina a jeho vládu (s miliony mrtvých). Češi si dali do kalendáře 21. srpen, aby nebyli odsouzeni k opakování minulosti. Pohledem ze současného Ruska je takový úmysl možná málo pochopitelný, ale s tím moc nenaděláme.
