Komentář: Rozpočet je mrtev. Ať žijí volby

Český státní rozpočet se propadl do 230miliardové díry. Byly časy, kdy jsme si takovou informaci neuměli vůbec představit. Dnes je to vlastně dobrá zpráva, protože z ní plyne, že za celý rok zřejmě české veřejné finance neskončí v půlbilionovém plánovaném deficitu, ale o něco lépe. Jenže nikdo neví jak. Koronavirová mlha halící budoucnost české i světové ekonomiky je příliš hustá, než aby dovolila bytelnější prognózu.

V Česku to ale není žádná novinka, českou fiskální politiku nezabil koronavirus. Maximálně lze říci, jak se to v různých statistikách dělává, že zemřela s koronavirem. Mnohem větší podíl na její smrti má bezbřehý předvolební populismus a neschopnost vlády racionálně reagovat na ekonomická rizika plynoucí z epidemie.

Fiskálně plánovat Česko neumí přinejmenším od smrti rozpočtového nestora Eduarda Janoty v roce 2011. Zejména v éře Andreje Babiše – ministerské i premiérské – se z plánu státních financí stal spíše takový orientační leták.

Dá se pochopit, že když Česko zasáhne globální finanční krize jako v roce 2009, uletí fiskální skutečnost daleko mimo plán. Tehdy o víc než 150 miliard. Mnohem hůř se ale chápe, že rozpočtové plány utíkaly o desítky miliard i v dobách klidu a prosperity. Nejvíce v roce 2016, kdy se do Česka přivalily peníze z evropských fondů, které úředníci na ministerstvu financí nečekali, a rozpočet skončil o 130 miliard jinde, než plánovali – tentokrát ovšem tím lepším směrem. V ostatních letech Babišovy éry se odchylka rozpočtové reality od schváleného plánu pohybovala kolem 50 miliard. Výjimkou byl loňský rok, kdy to rozpočtářům Aleny Schillerové ujelo o celkem přijatelných 11,5 miliardy korun.

Letošní situace je v tomto ohledu podobná té z roku 2009. Nikdo vládě nebude vyčítat, že rozpočet neskončí podle původního plánu. Stejně tak málokdo od počátku protestoval proti vládnímu záměru přežít těžké časy za pomoci masivních investic.

V tom zmiňovaná smrt fiskální politiky nespočívá. Spočívá v tom, jak vláda s faktickým rozpočtovým bianco šekem, který dostala od poslanců, nakládá. Fiskální politika má sloužit k řízení veřejných financí s ohledem na politické priority a dlouhodobou udržitelnost státního hospodaření. A právě v tom současná vláda zcela selhala, přesněji řečeno na udržitelnost státních financí definitivně rezignovala.

Co je ale horší, vláda si nakreslila terč, v jehož středu je zásadní povzbuzení domácí poptávky prostřednictvím rozpočtových stimulů. A dosavadní palba míří úplně mimo.

Pětitisícový příspěvek k důchodu sám o sobě veřejné finance nezruinuje. Pokud projde parlamentním schvalovacím procesem, stane se jednorázovým výdajem letošního rozpočtu, který nezhorší strukturální potíže veřejných financí. V tom je výrazně méně nebezpečný než původní závody o to, kdo prosadí vyšší valorizaci penzí nad zákonný rámec.

Příspěvek je ale ukázkou toho, že vláda si nechala schválit masivní rozpočtový schodek, aniž by tušila, co bude se všemi těmi penězi dělat. A protože nemá ani plán investic, ani dostatek projektů, do nichž by mohly smysluplné investice rychle natéct, vymýšlí ad hoc opatření. Jednorázový důchodový příspěvek nelze ekonomicky racionálně ničím obhájit. A ačkoli jde o výdaj ve výši nějakých 15 až 18 miliard korun, nikdo se o to ani nesnaží. To je další důkaz, že fiskální politice pod touto vládou už není pomoci.

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová obhajuje příspěvek tak, že důchodci budou mít „hezčí Vánoce“. Současně přiznává, že netuší, kolik z těch miliard skončí zpět v ekonomice, což je hlavní kritérium každého podobného fiskálního impulsu. Premiér Andrej Babiš prohlásil, že „senioři také mají pejsky a kočičky a mají s tím náklady“. Ministryně financí Alena Schillerová píše: „Dobře vím, jakým stresem si naše babičky a dědečci v minulých měsících prošli a že jejich životní náklady opravdu vzrostly.“ Tady už jde všechna racionalita stranou, je to 15 miliard investovaných do emocí. A ano, samozřejmě do volebních hlasů.

Absolutně mimo terč ovšem vláda pálí i další rozpočtovou municí. Brutálním zářezem tentokrát už opravdu do struktury veřejných financí bude zrušení superhrubé mzdy. Jak ale spočítal sociolog Daniel Prokop, současný návrh za velké státní peníze pomůže primárně vysokopříjmovým skupinám, u nichž je vyšší pravděpodobnost, že svůj zvýšený příjem nepošlou dále do koloběhu, ale uspoří jej na horší časy.

Babiš v reakci na tyto výpočty označil Prokopa v rozhovoru pro Český rozhlas za „extrémního levičáka“. Jaké označení si pak ale vyslouží Národní rozpočtová rada? Tento zákonem zřízený orgán, který má za úkol dohlížet na fiskální politiku státu, je v poslední době z vlády stále zoufalejší, ačkoli své apely balí do korektního ekonomického jazyka. O návrhu na zrušení superhrubé mzdy ekonomové píší:

„Z hlediska stabilizační funkce veřejných financí, jejímž cílem by v současné ekonomické situaci měla být maximální stimulace agregátní poptávky, se jako vhodnější jeví její podpora přímými vládními výdaji (například investičními), a nikoliv zvyšováním disponibilního důchodu domácností. Existuje reálná možnost, že domácnosti v očekávání nepříznivého vývoje ekonomiky značnou část nových příjmů uspoří místo toho, aby je nasměrovaly do spotřeby.“

Přeloženo do srozumitelnější řeči – vláda by si v krizi neměla podsekávat příjmy nepromyšlenou daňovou politikou a neměla by kropit občany bez rozmyslu penězi, naopak by se měla soustředit na cílenější investiční výdaje a stimuly, jejichž výsledek lze předjímat.

Obecně se dá těžko něco namítnout proti reálnému snížení daní, ale zvláště v krizi by si měla vláda dobře rozmyslet, jaké dopady bude takové snížení mít – jak na jednotlivé skupiny obyvatel (nejchudší nebudou mít z nižší příjmové daně vůbec nic, protože už teď žádnou neplatí), tak na státní kasu. Tady se zjevně nepřemýšlí ani o jednom. Nemluvě o tom, že jedním dechem někteří členové vlády (Maláčová) dodávají, že daně musejí být vyšší než dnes.

Před volbami se více nebo méně rozdávalo vybraným skupinám vždycky. Ale Babišova vláda dotáhla tuhle disciplínu k dokonalosti. Definitivně zabít fiskální politiku, aby se zbytečně nemíchala do náročného předvolebního období, nenapadlo ani Jiřího Paroubka blahé paměti. Třinácté důchody a pastelkovné dnes vypadají jako vzpomínky na čas her a malin nezralých.