Článek
Pandemie začátkem listopadu 2021 svižně vystoupala k 10 tisícům případů covidu denně. Situace se zhoršuje i v jiných evropských zemích. A někde zase ne, jako ve Francii, Itálii, Švédsku a Portugalsku.
Česko v tom není samo. Ale smutně fascinující a do značné míry originální je český přístup. Loňská a letošní zkušenost jako by nebyla. K blížícím se Vánocům se bohužel dá vzhlížet spíš s obavami než s nadějí. Rozbilo se skoro všechno, co mohlo.
Dynamika šíření viru a situace v nemocnicích jsou momentálně srovnatelné s první polovinou loňského října. 9. října 2020: v nemocnicích 2148 lidí, z toho 413 v těžkém stavu (19 procent). 2. listopadu 2021 v nemocnicích 2058 lidí, z toho 288 v těžkém stavu (14 procent). Ano, je to a dost možná dál bude „o něco lepší“ než loni. To je na jedné straně konstatování faktu, na druhé ale slabá útěcha hraničící se slepotou a cynismem.
Jenže jestli jsme v něčem opravdu dobří, je to zavírání očí před skutečným stavem věcí. A vynalézání šidítek, s jejichž pomocí si dokážeme zdůvodňovat, že zatím je to dobré nebo že situace je nadmíru výtečná. „Čísla rostou, ale není to tak zlé jako loni“, je přírůstkem do dobře známé stáje všech možných „ale“.
… ale nepřibývá těžkých případů, … ale kapacita nemocnic je dostatečná, … ale JIPky to zvládají, … ale pacienti se vozí tam, kde je míst dost, … ale krematoria stačí, a když ne, zrušíme emisní limity a přistavíme mrazáky.
Tahle otřesná posloupnost mapuje jen ty „přímé“ důsledky české cesty, která se kroutí někde mezi zlehčováním, pozdní panikou a nihilismem. K tomu je třeba připočítat další ztráty na fyzickém zdraví, psychice, životní energii a hospodářství.
Hrubý scénář epidemie z roku 2020, letos jsme mezi 1-2:
— Marián Hajdúch (@marian_hajduch) November 3, 2021
1. Čísla nakažených rostou, ale v nemocnicích je dost místa.
2. Máme plné nemocnice, ale kapacita JIP je velká.
3. JIPy plné, péče dobrá, umírá málo nakažených.
4. Nemáme místo pro zemřelé, rušíme emisní limity krematorií.
Po roce jsme – a nejsme – tam, kde jsme byli. Kromě očkování (slabých 57 procent populace) je ale až příliš mnoho změn k horšímu. Jakkoli se to zdá neuvěřitelné.
Můžeme si o výsledku myslet, co chceme, ale asi nejviditelnějším pokusem o pandemický leadership byl projev Romana Prymuly se suitou mlčenlivých „plukovníků“ v zádech. Odehrál se 13. října 2020, čili za situace jen o něco málo horší, než je ta současná. Umí si snad někdo představit, že by se na něj z televize po zprávách tohle vyvalilo dnes? K smíchu, nemožný patos. Neřídí to tu nikdo.
„Od sedmi hodin jsme měli radu pro zdravotní rizika, která trvala dlouze, protože tam zaznívaly ne úplně koordinované názory na další opatření v rámci pandemie.“ (Premiér Andrej Babiš v pondělí 1. listopadu 2021 ráno.)
„Já jsem se samozřejmě ptal v pondělí na radě, jsou tam nějaké návrhy, které zatím klinická skupina neodsouhlasila. Je potřeba, aby se domluvili.“ (Babiš ve středu 3. listopadu v reakci na otázku, jestli se plánuje zpřísnění opatření vzhledem k 9902 novým případům za minulý den. Neplánuje.)
Vyčišel nějaký předpokládatelný systém „vědeckého řízení“, který by signalizoval, co se stane, když… Žádný semafor, žádný PES, eRouška byla zrušena. Trasování funguje jako vždycky.
Na prahu ohlašujícího se průšvihu verze podzim ’21 byly vyneseny tyto zbraně: potvrzení v restauracích a jiných provozovnách se musí, a teď pozor, kontrolovat. Ve vnitřních prostorách je, s příslušnými výjimkami, povinné nošení respirátorů. Platnost testů byla zkrácena a dospělí, kteří nejsou očkovaní, i když by být mohli, si je musí zaplatit.
To poslední přichází v riskantní chvíli, kdy černý scénář vývoje dostává temnější odstín. Placené testy mají lidi motivovat k tomu, aby se dali očkovat. Ale i kdyby to pomohlo (a aspoň trochu to pomůže určitě), efekt dalšího očkování se projeví za týdny nebo měsíce. Ale pátá vlna je tady a teď a zatarasený přístup k testům komplikuje její kontrolu.
Kapitolou sama pro sebe je testování ve školách tam, kde bylo před týdnem (už značných) 300 nových případů na 100 tisíc obyvatel. Tohle se snad učí v nějaké české pandemické autoškole: když řídíte, nekoukejte se před sebe, ale zásadně jen do zpětného zrcátka. Končí to havárií, víme. Respektive nevíme: ministr školství v listopadu 2021 skoro na kolenou prosí Ministerstvo zdravotnictví, aby se rozhodovalo podle svých předpovědí, a ne podle starých dat. Zase špatně.
Pak jsou tu specifické detaily, které to všechno také trochu komplikují:
Mění se vláda a s ní důležití lidé, ale neví se kdy, jak a jestli.
Není moc jasné, jestli by vláda, i kdyby se rozhodla zase něco nebo někoho zavřít, dokázala takové usnesení vtělit do právního předpisu, který by jí soud nehodil na hlavu jako minule. (Varování potenciálního ministra Vlastimila Válka, že „zase budou zavřené obchody a všechno“, naráží i na tuto realitu.)
V unavené společnosti klesá ochota snášet nařízení a doporučené způsoby chování. A zároveň roste napětí mezi těmi, kdo to svobodně dokážou, a těmi, co se svobodně chovají jako sobci. (Žijí tu i jiné typy lidí, tohle je zjednodušení na dva tábory.)
Aby byl výčet našich problémů kompletní, od toho jsou tu Vánoce. Předvánoční doba, jak ji známe a očekáváme, nepřeje dodržování uvalených epidemiologických omezení, a tím spíš zavádění nějakých nových. „Obětovat Vánoce“, to nikdo nechce. Vloni to došlo tak daleko, že vláda vyhlásila nesmyslné mikulášské rozvolnění, i když v nemocnicích byly víc než čtyři tisíce covidových pacientů. Co v dalších týdnech a měsících následovalo, i když vláda rychle, a přesto pozdě, řadila zpátečku, je známo a vzpomíná se na to těžce.
Druhý advent a druhé Vánoce s pandemií se rýsují jako naléhavá výzva nespálit se o táž kamna znova. Spolu to zvládneme, uvidí se.
