Článek
Krátký projev Miloše Zemana ke druhé vlně pandemie, který vysílala média v pátek večer, patří v jeho prezidentské éře jistě k těm zdařilejším.
A to i ve srovnání se stejným žánrem z časů první vlny, kdy 19. března agresivním slovníkem vybídl „nevšímejte si příliš poštěkávání a vřeštění našich novinářských komentátorů“ nebo nastolil kuriózní námět „dokonce i herci, z nichž někteří si stěžovali, že nemají kšefty, by udělali lépe, kdyby například navštívili domovy důchodců a přinesli tam trochu radosti“.
Tentokrát prezident svému úkolu dostál. Mělo by to být jaksi samozřejmé, ale v Zemanově případě musíme kvitovat, že mluvil důstojně a k věci. Jediným, do koho se navezl, byli „antirouškaři“, kteří podle něj o epidemii nic nevědí. Lidé by, řekl, měli naslouchat odborníkům a ignorovat „zubaře, kardiology, zpěváky“.
To by se asi dalo vyjádřit trochu odstíněněji. Ne každý, kdo má s rouškovými předpisy problém, je automaticky popíračem covidu a epidemiologické vědy, obdivovatelem Romana Šmuclera, vyznavačem pravdy z řetězových mailů. Ale budiž – situace je vážná, dramatická, není čas a Zemanův jednoduchý apel na „ignorování názorů“ má smysl. Buď – anebo. Žijeme v nouzovém stavu a potřebujeme se z něj vyhrabat.
Velmi důležité bylo, že prezident hned zkraje položil důraz na lítost nad ztrátami životů a soucit s rodinami zemřelých. Stejně jako to, že vyjádřil „úctu, obdiv a poděkování“ zdravotníkům. Tohle se patří od hlavy státu slyšet.
Projev měl dvě vady. Za první Miloš Zeman přímo nemůže, za druhou ano.
Podobná řeč měla přijít nejméně o dva týdny, spíš o měsíc dřív. Ale těžko mohla, dokud se k akci nerozhoupala vláda. Prezident je stejně jako ona součástí výkonné moci, ale kompetence k praktickému řízení státu nemá, musí „počkat“. Opatření vlády napřed musí nějaká být, a teprve pak je může prezident v televizi „plně podpořit, i když si myslím, že někdy mohla být lépe komunikována“.
Druhá vada spočívá v rozporu mezi „plnou podporou opatření vlády“ a tím, že z nich prezident zároveň vehementně žádá výjimku. Ano, jde o předávání státních vyznamenání 28. října na Pražském hradě.
Tady sledujeme protimluv. Nejvýmluvnějším výrazem „plné podpory“ by bylo, kdyby Hrad ta opatření sám akceptoval. A netrval na speciální verzi ceremoniálu, nezaměstnával tím hygienu a Ministerstvo zdravotnictví, nepřidělával stres. Státní svátek se dá důstojně vzpomenout a vyznamenání předat i bez sanitární výjimky.
Navíc když jejím protagonistou má být šéfepidemiolog Roman Prymula. Tvář všech covidových omezení, která prosí lidi, aby zůstali doma, se s – možná vlastnoručně podepsanou – výjimkou vydá do hradní bubliny pro vyznamenání? To přece působí nepatřičně, podivně.
Miloš Zeman na konci projevu vyzdvihl „odpovědnost vůči sobě i druhým“. Což by dosvědčil právě 28. říjnem bez řádového rituálu. V opačném případě hrozí, že si někteří lidé pomyslí, že Zeman káže vodu a pije víno. A jeho nekompromisní apely na „roušky“ a „odborníky“ se minou účinkem.
