Článek
Rodné číslo. Už z názvu je patrné, o jak niterné spojení občana a státu se tu jedná. Zrození člověka je úspěšně převedeno na kolonku: jedinečná a neopakovatelná transformace. Kdo se narodil, musí být započítán a zařazen v databázi. To je pochopitelné.
Kódu úřední existence by se ale vůbec nemuselo říkat „rodné číslo“. Ten výraz pochází z roku 1953 – ne, to nebyla pro vztah státu a občana právě šťastná doba – a ke křiku novorozeňat odkazuje tím, že hlavní součástí rodného čísla učinil jeho datum. To všichni známe. Zvykli jsme si na to. Kdo chce normálně fungovat v zaměstnání, u lékaře, s úřady a finančními institucemi, jinou možnost nemá.
Data narození tím pádem obíhají všude. Vaše, vašich manželů a manželek, vašich předků a potomků. Komu ukážete občanku, ten ho ví.
To, že takhle rodná čísla vypadají „odjakživa“, ale ještě neznamená, že tak mají vypadat navždycky. Vůbec to nemusejí být jen čísla, ale i písmena. A hlavně: nemá z nich být poznat, kdy se kdo narodil.
To je soukromý údaj. Kdo nechce, nemá být nucen sdělovat ho někomu dalšímu. Ani osobě, ani instituci. Určitě je to i tím, jak stárnu, ale přijde mi to čím dál tím nepatřičnější. Je to vlastně neslušnost, takhle „bokem“ se dozvídat, kolik je komu let (žoviální konverzaci typu „vy na to nevypadáte“ se meze nekladou).
Kdy má narozeniny, může si uživatel napsat na Facebook, prosím. Datum narození může a – nemusí být – vytesáno na náhrobním kameni. Ten příklad používám, abych zdůraznil, o jak osobní záležitosti je řeč.
S úřady můžeme, ale nemusíme být kamarádi. Není správné odevzdávat jim povinně datum svého narození, a to ani při vší ochraně osobních údajů. Prostě je to přežitek.
Stát může, respektive musí občany umět „rozeznávat“ jeden od druhého, k tomu je sto a jeden dobrých důvodů. Ale to se dá dělat rozmanitými způsoby. Jsou země, kde platí rodná čísla podobná těm našim, jinde mají rodná čísla v podobě složitějšího „PIN kódu“ a někde takový „všeobecný identifikátor osob“ nepoužívají a totožnost autorizují jinak, aniž by se propadli do anarchie.
V pondělí se rodnými čísly zabývala vláda. Jde o to, jestli se mají reformovat tak, aby z nich datum narození vypadlo. Ministr vnitra Jan Hamáček se od záměru odtáhl, jak se jen dalo. O zachování rodných čísel „chce ještě debatovat“, protože „lidé jsou na ně zvyklí“ a „nechceme je znejišťovat tím, že budeme měnit identifikátory, pokud to nebude bezprostředně nutné“. Upozornil, že „opatření zdědil“. „Byl přijat argument, že rodné číslo prozrazuje příliš informací o jeho nositeli.“
Hamáček hovoří o dědictví z doby před deseti lety. Stát se za tu dobu nedopracoval ani k tomu, aby rodné číslo vynechal na nových občanských průkazech, což se původně mělo stát od 1. ledna 2020. Loni poslanci termín o dva roky posunuli.
Není spěch. Čas nás tlačí až v roce 2054, kdy situaci zkomplikuje vydávání stejných rodných čísel jako před sto lety.
Protože je ve hře „zvyk“ a „znejistění občanů“, viz Hamáček, rýsuje se další bitevní pole mezi zastánci ryzích konzervativních hodnot a samozvanými pokrokáři. Ano, spor o změnu rodných čísel bude jen pokračováním kulturní války o tradiční rodinu, zavírací hodinu v Praze 1, právo na placení v hotovosti a bezuzdný novoroční ohňostroj.
K rodnému domu, rodnému městu, rodnému kraji a rodné zemi přece nutně patří i staré dobré rodné číslo. Co na tom chcete měnit?! Bez něj to nebudete vy jako dřív. Naše země – naše rodná čísla. Tato rodná čísla jsou naše. Volby se blíží.
