Článek
Sociální sítě jsou ohromná vymoženost. Umožní vám například zjistit, jak rozšířená je u veřejnosti tahle hodnotící zkratka: „Maradona? Feťák! Hahaha.“
Častá reakce těch, co možná sami dost životních či kariérních bitev nevyhráli. Ale toho přeslavného Maradonu dokázali porazit v tom, že na rozdíl od něj nepodlehli drogám. Jistě, i to je vítězství – a velké, bez nejmenší ironie. Víme, že tenhle zápas o život, který Maradona rozehrál sám se sebou a s nezřízeným užíváním drog i alkoholu, jednoznačně prohrál. O tom nemůže být sporu. A je to smutná prohra.
Ale všimli jste si, že když přijde řeč na rockové hvězdy typu Jima Morrisona, Davida Bowieho či Kurta Cobaina, nespustí hned dav posměváčků unisono „feťáci, feťáci“? U rockerů se drogy tak nějak akceptují, u fotbalových hvězd ne. Lépe řečeno u Maradony ne. Ví ještě dneska někdo, že pozitivní testy na kokain měl třeba Maradonův spoluhráč Claudio Caniggia nebo rumunský bombarďák Adrian Mutu? A spousty dalších? Neví.
Ale Maradonova sláva byla bohužel pro něj tak veliká, že se jí musela dorovnat i náležitá ostuda, kterou navíc pořád rozdmýchával a přiživoval. Jednou se neměl k nemanželským dětem, podruhé vzkázal do Itálie, že žádné daně prostě doplácet nebude, potřetí střílel po novinářích vzduchovkou.
Velké dítě, které nikdy nedospělo. Po celý život obklopeno pochlebujícími fanoušky. A přitom stále samo. Osamělé ve své jedinečnosti. Jeho dar, magický, fascinující fotbalový talent, ho vyčlenil z davu jako málokoho. Vytáhl ho na piedestal, na kterém osiřel. A nevěděl si tam se sebou rady.
Toho, že v Argentině vykvetl opravdu mimořádný talent, si experti nemohli nevšimnout. Na MS hráčů do 20 let, které v roce 1979 pořádalo Japonsko, Maradona svým gólem pečetil finálovou výhru nad SSSR a svými výkony vyčníval natolik, že bylo jasné, že z něj bude světová megastar.
Ještě mu nebylo ani 16 let, když v argentinské lize debutoval za Argentinos Juniors. Pak přestoupil do klubu svého srdce Boca Juniors a v roce 1982 do Barcelony. Za 5 milionů liber, což byl tehdy světový rekord na přestupním trhu.
Ještě krátce před přestupem absolvoval právě ve Španělsku své první mistrovství světa. Mundial v roce 1982 se ale Argentincům nevydařil, v zákulisí byly spory mezi staršími hráči, mistry světa z roku 1978, a mladší Maradonovou generací.
Angažmá v Barceloně mu komplikovala nejprve žloutenka, potom zlomený kotník, který mu brutálním faulem poničil Andoni Goikoetxea, přezdívaný Řezník z Bilbaa. V několika zápasech se Maradona přesto dokázal blýsknout, zapsal se třeba do dějin jako úplně první hráč Barcelony, kterému za jeho skvostný výkon v El Clásiku nadšeně tleskali i příznivci hlavního rivala, tedy Realu Madrid.
Za 58 zápasů v dresu Barcelony stačil Maradona nastřílet 38 gólů, ale divoký Argentinec se často ocital v kontroverzích s fanoušky i klubovým vedením. A tak se Barca rozhodla prodat ho už po dvou letech. Neapol v roce 1984 opět navýšila světový rekord nejdražšího přestupu. Opět šlo o Maradonu a tentokrát o 6,9 milionu liber.
Zatímco s Barcelonou dokázal vyhrávat jen španělské pohárové trofeje, v Neapoli nalezl Maradona nový domov, pro sebe nový ráj na zemi. A klub zdvihl k až nečekaným výšinám. Dva tituly mistra ligy, italský pohár, Pohár UEFA... Tak úspěšné období SSC Neapol nikdy předtím ani nikdy potom nezaznamenala. A strůjce úspěchu byl zřejmý: Maradona.
V čem exceloval? Jeho umění v ovládání míče bylo naprosto nesrovnatelné s kýmkoli na planetě. „To, co já dokážu s balonem, uměl by on s pomerančem,“ poznamenal k tomu později Michele Platini.
Nízká Maradonova postava, jen 165 centimetrů, znamenala nízko posazené těžiště. A tím pádem nevídané možnosti manévrování. Maradona měl fotbal v těle, v nohách, především v té levé. A také v oku a hlavě. Dokázal sám řídit tým a rozhodovat zápasy.
Vrchol jeho kariéry přišel na MS 1986 v Mexiku. Ten, kdo viděl, co na turnaji předváděl, nikdy nezapomene. Bezpochyby šlo o nejlepší individuální výkon některé z fotbalových hvězd v historii světových šampionátů.
Odborníci se shodnou, že Maradona měl na turnaji takovou formu, že bylo skoro jedno, jakých 10 lidí běhá kolem něj. Na titulu mistrů světa měl on sám obrovský podíl.
A právě s tímto šampionátem a čtvrtfinále proti Anglii je spojená i největší kontroverze jeho fotbalové kariéry. V zápase ukázal, že je fotbalovým andělem i ďáblem, ukázal obě své tváře. A rozdělil je mezi oba své góly v tomto utkání. Ten druhý vstřelil po fenomenálním slalomu přes půl hřiště. Předcházel mu však gól dosažený rukou.
„Pokud to byla ruka, tak potom ruka boží,“ popsal Maradona nejslavnější podvod v dějinách světového fotbalu. Záběry i fotografie odhalovaly, že s velkou pravděpodobností hraničící s jistotou rukou zahrál. Sudí ale branku uznal, Maradona mluvil o boží ruce a Argentina postoupila.
Ve finále MS 1986 v Mexiku vedla Argentina na Aztéckém stadionu nad Německem, tím kapitalistickým, už 2:0, Rummenigge a Völler ale zařídili srovnání na 2:2. Rozhodla 86. minuta a gól Burruchagy. Geniální přihrávkou ho ke skórování vybídl právě Maradona, který byl do té doby výborně hlídaný Matthäusem. Argentina získala titul mistrů světa. A Maradona se stal ve své rodné zemi bohem. A to doslova, protože skutečně vznikla maradoniánská církev, která ho dodnes uctívá coby svatého. Je to sice trochu recese, ale jen trochu. Maradona se stal něčím mezi lidovým hrdinou a polobohem, Argentina si ho spojila i s obdobím uvolnění poměrů v zemi po pádu vojenské junty.
V roce 1990 na MS v Itálii dovede Maradona tým Argentiny opět do finále, opět proti Německu. Tentokrát ale zápas dopadne vítězstvím evropského týmu. Finále rozhodne jediný gól dosažený z Brehmeho penalty.
V Neapoli se nad ním pomalu začalo smrákat. Začalo to skandálem kolem nemanželského dítěte, pak se objevila podezření na Maradonovy styky s neapolskou mafií Camorrou. Navíc problémy s berním úřadem. Maradona přestává být v Neapoli šťastný. V roce 1991 tam ukončí smlouvu.
Maradona hraje chvíli v Seville, pak se vrací do Argentiny. V roce 1994 míří počtvrté a naposledy na MS, tentokrát do USA. Tam odehrál jen dva zápasy. Blýskl se krásným gólem proti Řecku, ale následovala dopingová aféra, v jeho organismu našla kontrola koktejl látek, ve kterých převažoval efedrin. Maradona tvrdil, že šlo o prostředek na hubnutí, jeho působení na turnaji ale skončilo. A tím vlastně navzdory několika dalším pokusům o comeback skončila jeho velká hráčská kariéra. Tak trochu neslavně.
Přinejmenším v Argentině se dál těšil takřka božskému renomé. Stal se dokonce trenérem reprezentace a tým Argentiny vedl na MS 2010, ve čtvrtfinále to skončilo debaklem 0:4 od Německa.
O Maradonovi pak už agentury vydávaly většinou dost bizarní zprávy. Jak se zhroutil kvůli závislosti na kokainu, jak střílel vzduchovkou na novináře, jak se mu rozpadlo manželství, jak se přátelil s kubánským revolucionářem Fidelem Castrem nebo venezuelským prezidentem Hugem Chávezem a nadávali společně na zlou Ameriku. Diego Maradona se objevil i v mnoha odkazech v popkultuře. Postava, v níž každý pozná Maradonu, se objevuje třeba ve slavném filmu Mládí od režiséra Paola Sorrentina.
Když v roce 2000 hledala FIFA nejlepšího fotbalistu minulého století, vyhrál oficiální anketu Pelé, internetové hlasování fanoušků pak Diego Maradona. Fotbalový bůh i ďábel v jednom balení.
Díky fotbalovému talentu mu šlo vždycky všechno samo. Po dlouhá léta kariéry prakticky nemusel makat, dřít, překonávat překážky. Šel z večírku do večírku. A přesto byl v neděli na hřišti nejlepší. Ne o parník, o celou vesmírnou flotilu. A tahle nesnesitelná lehkost fotbalového bytí ho prostě nevybavila pro normální lidský život. Nedospěl. Kupil skandály jak v závěru své hráčské kariéry, tak i dlouho po ní.
Čas od času se zdravotně zhroutil, trpěl opravdu výraznou nadváhou. Právě tak jsme ho po léta vídali. A mladší ročníky vůbec nechápaly, co na téhle trosce mohl kdy kdo vůbec vidět. A srovnávat tohohle páprdu dokonce s Lionelem Messim nebo pečlivě vyrýsovaným Cristianem Ronaldem? Koho kdy taková pitomost vůbec mohla napadnout?!
Uznejte, že je dřina vyťukat na YouTube celých 8 písmenek: Maradona. A kdo by se taky dneska díval na ty rozmazané obrázky, že jo. Co není v „hádéčku“, jako by nebylo. Co bylo včera, nikoho nezajímá. Neptejte se raději omladiny, proč se slaví výročí 17. listopadu. Natož co se stalo na nějakém šampionátu v roce 1986. Ale já vám to stejně povím.
Král zeměkoule
Přivstal jsem si, jenže stejně už bylo pozdě. Časopis Stadion, speciál k mistrovství světa v Mexiku, už na stánku, ve kterém jsem si ho každou středu kupoval, ani nikde jinde prostě neměli. „Kluci si to brali po pěti kusech, to bylo hned pryč,“ informovala mě trafikantka. Div jsem se nerozbrečel.
Druhého července 1986 ráno nebylo v Československu žhavějšího zboží. Mundialem v Mexiku žili všichni kluci nejen u nás v Turnově, ale na celé planetě. A všichni měli jednoho hrdinu. Toho, co byl samozřejmě na titulní straně toho speciálu, který jsem nesehnal. Na záběru podobném tomu, který najdete na titulní fotografii tohoto článku.
Diego Armando Maradona se tehdy stal králem světa. Dá se říct, že pro ty dny nejen fotbalového. A když jsme se my kluci z mojí generace, dneska čtyřicátníci, včera večer dozvěděli, že náš fotbalový bůh zemřel, jako by to rozdrtilo jeden z nejkrásnějších střípků vzpomínek na naše bezstarostné dětství. A na toho kouzelného mužíčka, co uměl s balonem na noze zázraky. Bez nadsázky. Doslova. Maradonova levačka byla osmým divem světa.
R.I.P. legend.... will never be forgotten! pic.twitter.com/SgjDxrY5Bp
— Petr Cech (@PetrCech) November 25, 2020
Byla jiná doba a hrál se jiný fotbal než dnes. V Československé televizi jsme občas viděli tuzemskou ligu s hvězdami, jako byli Jan Berger, Ladislav Vízek, Karel Jarolím či Tibor Mičinec. Krátké šoty ze zahraničních lig byly k vidění prakticky jen v pondělních Sportovních ozvěnách. Takže když se vysílal evropský nebo světový šampionát ve fotbale, jednalo se o naprosté fotbalové bakchanálie.
A v šestaosmdesátém ještě bylo zapotřebí přemluvit rodiče, aby nás nechali na zápasy alespoň občas koukat, protože se kvůli časovému posunu hrály a vysílaly dost pozdě.
Dneska už si nevzpomenu, co jsem měl včera k obědu. Ale na Maradonu na mistrovství světa v Mexiku se zapomenout nedá.
A takový Eric Cantona, fotbalový mušketýr se zdviženým límcem, co byl svého času králem Manchesteru, to má zjevně podobně. „Mnozí říkají, že největším hráčem všech dob byl Pelé. Nesouhlasím. Největším bude navždy Maradona. Mezi těmi dvěma byl zásadní rozdíl. Maradona na světových šampionátech nebyl obklopen tak skvělými spoluhráči jako Pelé. Argentina bez Maradony by mistrovství světa nevyhrála, o čtyři roky později by se bez něj nedostala znovu do finále. Pelé má tři tituly mistra světa, ale Brazílie by ty turnaje nejspíš vyhrála i bez něj.“
Hrál se tehdy fotbal pomalejší, ale také mnohem brutálnější.
Nejpamátnějším zápasem toho mexického šampionátu nebylo finále Argentina–Německo, ale už čtvrtfinálový zápas Argentinců s Angličany. Že se tehdy hrálo v dobovém kontextu války o Falklandy, dnes už ví málokdo. Ale že v něm Maradona dal chybně uznaný gól rukou a pak předvedl gólový slalom století, to ví snad každý, kdo o Maradonovi ví alespoň o trošku víc než to, že hrál fotbal a bral drogy.
Angličany samozřejmě „boží ruka“ naštvala, ale dokonce i u nich tenhle pocit frustrace překonal zážitek z onoho fascinujícího sólového průniku, který nesmazatelně vstoupil do dějin.
Na anglické lavičce seděl tehdy coby trenér Bobby Robson. O Maradonovi po letech řekl: „On byl schopen vyhrávat zápasy sám. Prostě sám.“
Hodnotící soudy kolem Diega Maradony se většinou rozlišují podle toho, zda je pronášejí ti, co si mexický šampionát ze šestaosmdesátého roku pamatují, anebo ti mladší, kteří nechápou, co na tom Maradonovi kdo má.
Mnozí v Česku prozřeli, když nedávno v televizi spatřili úžasný dokument, který o Diegovi poskládal oscarový režisér Asif Kapadia, a to hlavně z archivního filmového materiálu, který zaznamenával Maradonovo působení v Neapoli. Najednou mnohým neználkům spadla čelist. Kristepane, jak je možné, že tohle někdo dokázal s balonem?
Srovnal bych to s tím, že leckdo označuje vážnou, klasickou hudbu za nudné vrzání. Protože přece nemá čas poslouchat ty páprdy ve fraku. Až jednou přijde moment, chvíle, kdy si i takový člověk sedne… a pustí si tu hudbu do duše. A pochopí.
Neopakovatelné. Magické. Maradona!
Co opravdu víme o životech lidí, jež zná celá planeta? Jen kousíčky, jen mediální obraz. Logicky mnohdy necelý, nepřesný, kašírovaný. Leckdy marketingově uzpůsobený a falešný.
Maradonovým imagemakerem byl podle všeho on sám. Podle toho to taky vypadalo. Co opravdu nosil v duši, věděl jen on, Diego Maradona, a jeho nejbližší.
Je prakticky nemožné zkusit se vcítit do člověka, jehož svět od útlého mládí oslavuje a uctívá jako fotbalového boha. Zvlášť těžké je to pro nás, rezervované, sarkastické Čechy. U vášnivých Neapolitánců nebo nespoutaných Argentinců se vzývání fotbalových bohů posouvá do úplně jiné dimenze. Co pro tyhle lidi znamenal Maradona, si nejspíš vůbec nedokážeme představit.
Sotva Maradona zemřel, přejmenovali na jeho počest neapolský stadion. A v Argentině vyhlásili tři dny státního smutku. Ano, kvůli „tomu feťákovi, co čutal do meruny“. To by čeští intelektuálové, co fotbalem ostentativně pohrdají, asi nepobrali.
🔥 Nápoles dice adiós a Diegopic.twitter.com/32Qwn8ydKb
— El Larguero (@ellarguero) November 25, 2020
Diego Maradona byl pro Argentinu lidovým hrdinou, který zemi přinesl radost v době, kdy se vzpamatovávala z následků utrpení v časech vojenské diktatury.
Přinesl zemi titul světových šampionů, což třeba Lionel Messi nikdy nedokázal. A sám Messi chová vůči Diegovi naprostou pokoru a úctu. „Maradona nás neopouští, je věčný,“ napsala barcelonská megastar na svůj instagramový účet.
Nejen v jihoamerickém světě, kde se mísí katolické vnímání božích zázraků s indiánskými mýty, zazářil pohádkový chlapík, který byl vlastně ztělesněním magického realismu.
Byť to někomu může přijít pošetilé, přinášel na Zemi zázraky.
„Nikdy předtím ani potom jsem nic takového neviděl. To, co Maradona předváděl denně na tréninku, bylo naprosto neopakovatelné,“ zůstával v němém úžasu Francesco Romano, Diegův spoluhráč z Neapole.
A spisovatel Luciano De Crescenzo popsal „efekt Maradona“ těmito slovy: „Měl v sobě magii. Něco, díky čemu si uvědomíš, že máš co do činění s něčím mimo tento svět. S něčím, co už nikdy neuvidíš.“
Nevím, jaký byl ve skutečnosti Wolfgang Amadeus Mozart. Ve slavné filmové verzi od Miloše Formana byl Amadeus rozjíveným klukem, který svůj život absolutně nezvládal. Ale skrze jeho mysl a noty jako by hovořil Bůh. Tak přirozeně, bez námahy, jako by jeho prostřednictvím protékala nadpozemská hudba rovnou do partitur. A Salieri to pochopil až u jeho smrtelné postele, ze které mu Mozart diktoval své Requiem.
Maradona byl pro mě fotbalový Amadeus.
