Článek
„Příroda nám dala bolestivý důkaz, jak moc se nás změna klimatu týká,“ píše ve svém tornádovém komentáři Veronika Lehovcová Suchá a doufá, že tragédie postrčí Česko k aktivnějšímu boji s klimatickou krizí. V podobném duchu se celý pátek ptal zelený český Twitter, jestli stoupenci fosilních paliv potřebují ještě obludnější výjevy, než byly ty z Moravy.
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jenže Česko nepotřebuje další pošťouchnutí od přírody. Těch máme dost i bez tornáda: sucho, kůrovec, rozpálená města, popraskané dálnice, sjezdovky bez sněhu, extrémní bouře, neúrody všeho možného. Vlastně už chybí jen vír arktického vzduchu, ve kterém bychom štípali nábytek na otop.
Jak píše sama autorka zmíněného komentáře, drtivá většina Čechů o realitě klimatické krize ví. Ze zmiňovaného průzkumu Českého rozhlasu opravdu vyplývá, že se jen 39 procent z nás obává, že pocítí následky krize na vlastní kůži. Ale výrazný vliv krize na Česko, tedy na své příbuzné nebo třeba sousedy z chalupy, už vyhlížejí dvě třetiny respondentů. Víme o ní a víme i to, že buší na vrata.
Přesto vidíme relativně málo demonstrací a občanských protestů. A hlavně v součtu víc než padesátiprocentní preference stran, které klimatickou krizi relativizují a zlehčují. Dacanský přístup českých politiků ilustruje i výrok ministra životního prostředí (!) Richarda Brabce čerstvě oceněný Zelenou perlou: „Přehnaný aktivismus vráží do společnosti velký klín a je v té morální rovině téměř stejně nebezpečný jako samotná klimatická změna.“
Ukazování prstem na lidi v SUV, o kterém mluví Brabec, není v morální rovině ani omylem tak nebezpečné jako drancování přírody způsobem, který napomáhá hladomorům a válkám. Nicméně ať už ze služebního Superbu vytáhnete představitele prakticky jakékoliv strany, podobný centristický blábol od něj uslyšíte skoro s jistotou. Pak všem umírněným slíbí remízky a tůňky – a ti ho znovu zvolí.
Od rychlejšího snižování emisí skleníkových plynů a od rychlejšího zavádění adaptačních opatření, jako jsou třeba obyčejná pítka, Česko nedělí další tvrdá lekce od přírody. Dělí ho od nich dva domácí úkoly pro politiky i pro nás novináře.
Za prvé potřebujeme jistotu, že jako Evropané nejsme jediní na světě, kdo se oteplování planety snaží aspoň zpomalit.
Odkazovaný průzkum mimo jiné odhalil, že bychom byli ochotni platit i relativně vysokou uhlíkovou daň, pokud by ji platil celý svět. To je prima: Nechceme být černými pasažéry, zároveň víme, že desetimilionová země – byť s relativně velikou uhlíkovou stopou – nezvrátí klimatický trend sama.
Haleluja. Neklesají jen emise EU, ale i Spojených států, Ruska, Velké Británie a nejnověji i Japonska – viz třeba přehledy na Our World in Data. Dosavadní strmý růst Číny a Indie alespoň zpomaluje. A to při stále prudkém růstu ekonomickém, což může poukazovat na reálně zelenější politiku, než je ta česká a unijní. K záchraně před katastrofou to pořád nestačí, ale publicistická šablona, podle které „pošašení“ bruselští byrokrati ohrožují naši prosperitu, zatímco zbytek světa bezstarostně přikládá uhlí pod kotel, zkrátka neplatí. Potřebujeme nuancovanější přístup – věcně řešit, jak zatlačit na několik málo skutečných černých pasažérů, jako je Saúdská Arábie či některé korporace.
Za druhé a především: Potřebujeme jistotu, že život v uhlíkově neutrálním Česku nebude horší, než jaký může být život v Česku postiženém extrémním klimatem.
Šlo by namítnout, že zatímco klima se může zhoršovat donekonečna, pitomost lidí ve funkcích na svůj limit jednou narazí. To je asi pravda. Jenže tato pravda těžko zviklá lidi, kteří si pamatují bezpracné dolování pohádkové renty ze solárních panelů a další nerovnosti a absurdity, ke kterým u nás dobře míněná opatření vedla. Jak s takovými zkušenostmi věřit, že život s extra opatřeními bude lepší než život s extra stupni Celsia?
Praktický příklad. Máme nebezpečnou, podfinancovanou cyklistickou infrastrukturu. Železniční síť na řadě míst kapacitně nestačí. Rušíme spoje hromadné dopravy, cestování komplikují desítky leckde nespolupracujících dopravců. K tomu třicet let stavíme bydlení i služby převážně za městy, mimo koleje. Turbodiesel, který vám v takové dystopii umožňuje fungovat, nenecháte sešrotovat, ani kdybyste jím měli místo lesů křižovat poušť.
Právě proto jsou takovým evergreenem české diskuse o klimatu ony remízky a tůňky. Krizi nezbrzdí nijak a život v Česku zpříjemní jen málo, ale také se nikdo nebojí, že z nich vylezou noví baroni nebo že kvůli nim budeme za dvacet let závidět bohatství lidem, kteří dnes bydlí v chatrčích.
Smysluplnou a splnitelnou vizi Česka, ve kterém se za těch dvacet let žije lépe než dnes a přitom s co nejnižšími emisemi skleníkových plynů, zatím nikdo s reálnou šancí vládnout nepředložil. A to je čtvrt roku před sněmovními volbami. V této situaci otázka nezní, jaká další znamení by nám nebe mělo ještě dát. Dalo už skoro všechna.
Klíčová otázka je, proč reálně dáváme přednost budoucnosti plné přírodních katastrof před budoucností, ve které by se naše veřejná správa aktivně snažila těm katastrofám zabránit. A co se s tím dá dělat.
