Článek
Vypadá to jako zpráva z jiného světa, ale není. Zřejmě ještě do konce roku se vláda, nebo alespoň její ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, vytasí s paragrafovaným zněním důchodové reformy. To samozřejmě neznamená, že Česko důchodovou reformu ještě za téhle vlády provede. Neprovede. Ale už jenom to, že se zrodí ucelený pokus s českými penzemi podstatněji zamíchat, je mnohem víc, než se přihodilo za poslední dlouhá léta.
Tak to by byla ta dobrá zpráva. Pak je tu samozřejmě i dost horších. Z toho, co lze o konkrétní podobě návrhu předjímat na základě dosud zveřejňovaných informací o práci důchodové komise, vyplývá, že sice získáme představu, jak důchodový systém změnit, nikoli ovšem představu, jak to zaplatit.
Základním architektonickým prvkem celé reformní stavby bude vyvedení základní části důchodu ze systému sociálního pojištění mezi náklady hrazené z daňových příjmů. To na jedné, té světlejší straně mohutně uleví fondu vybraného pojistného, v němž vznikne rezerva jak na pokles příjmů v důsledku demografického vývoje (úbytku ekonomicky aktivních obyvatel), tak i na případné zvýšení zásluhovosti penzí. Jenže ta mince má samozřejmě i druhou, temnější stranu – stamiliardové náklady na takzvaný „nultý pilíř“ se přesunou mezi standardní rozpočtové výdaje hrazené z daňových příjmů. Logicky tedy poroste tlak na jejich zvýšení – srozumitelněji řečeno na zvýšení daní.
V této chvíli musí přijít zásadní debata o tom, jak tenhle tlak v případě penzijní reformy ustát – cesty jsou v zásadě tři a bude potřeba je nějak přijatelně zkombinovat. První je snížení jiných výdajů státu, druhá je zvýšení stávajících daní a třetí je zavádění daní zcela nových. Na rozdíl od akademicky osvěžujících rozvah nad penzijní reformou bude tahle debata krutá, nepříjemná a bolavá. Bez ní ale prakticky nemá smysl reformu schvalovat, ba dokonce je to nebezpečné.
Šéfka penzijní komise Danuše Nerudová říká, že středně drahá, takzvaná technická varianta reformy poskytuje prostor pěti let na změnu daňového mixu tak, aby rostoucí náklady na penze dokázal zaplatit. To může znít jako spousta času, ale jen do chvíle, kdy si vzpomeneme, jak debata o českých daních vypadá například zrovna teď: ve snaze vyvážit daňový mix pro potřeby koronakrize poslanci schválili nezaplatitelný daňový masakr a teď čekají, jak je z té šlamastyky vyseká Senát. Hledat nové rozložení daňového břemene v tomto politickém prostředí působí spíš jako námět na velmi kvalitní ekonomický horor.
Podobně strašidelná je představa, že schválíme penzijní reformu, aniž bychom měli sebemenší ponětí, jak ji v příštích letech zaplatíme. Takový přístup je dost děsný i u aktuálního daňového balíčku a přistoupit k němu u zásadní reformy, která vytvaruje české důchody na desítky let dopředu, by byla fatální chyba.
Důchodová reforma, kterou MPSV připravuje, budí vášně. Není k tomu ale důvod, analýza OECD se s našimi postupy ztotožňuje. Tedy až na zvyšování důch. věku. To my dělat nebudeme! Dnes jsme se o tom bavili na Komisi pro spravedlivé důchody. Reformu do konce roku představíme. pic.twitter.com/6FuWpZdA6K
— Jana Maláčová (@JMalacova) November 27, 2020
Na druhé straně je potřeba si uvědomit, že zprávy o důchodové reformě skutečně pořád pocházejí z tohoto světa. Covid necovid, současný český penzijní systém se začne hroutit nejpozději po roce 2030, i když při dnešním přístupu k veřejným financím k tomu může klidně dojít i o něco dřív. Reformu nezbytně potřebujeme a ta, která vznikla v Komisi pro spravedlivé důchody, stojí na nějaké míře politické shody. Hledat druhou takovou variantu, která třeba více zapojí soukromý kapitál, zaměstnavatele, nebo fondovou složku, zkrátka která by přivedla do systému jiné než státní peníze, na to už nebude čas. Je to škoda, protože návrh komise nechává kompletní penzijní břemeno na ramenou státu, což je takřka skandinávsky nákladné a bude to tlačit stát ke skandinávským (tedy zatraceně vysokým) daním.
Návrh české komise je ale víceméně v souladu s doporučeními, která pro Česko každoročně zpracovává OECD. Slovutná instituce se vyslovila i ke konkrétním návrhům, a to velmi vstřícně. Pravda, s jednou důležitou výjimkou, a tou je postupné zvyšování věku odchodu do důchodu – to OECD silně doporučuje a Jana Maláčová striktně odmítá, čímž se připravuje o jeden z parametrů, jimiž lze dopady reformy do veřejných peněz efektivně mírnit.
Takže ano, pojďme návrh penzijní reformy probírat a upravovat jeho parametry (základní důchod z nultého pilíře ve výši třetiny průměrné mzdy je například zhýrale vysoký). Ale netvařme se, že když paragrafy odejdou do připomínkového řízení, máme hotovo. Plynule navázat musí zásadní debata o výdajích státu a daních. A tu jsme si superhrubým šílenstvím z posledních dnů hned na začátku velmi zásadně zkomplikovali a důchodové reformě jsme tím hned na startu podrazili nohy.
