Článek
Ještě na začátku března se česká vláda chystala hospodařit se schodkem 40 miliard korun. Ještě před týdnem byl plán minus 300 miliard korun. V pondělí schválila novelu zákona o státním rozpočtu, která počítá s deficitem 500 miliard. A to je teprve červen.
Že bude koronavirová krize drahá, bylo jasné nejpozději od vyhlášení nouzového stavu a faktického vypnutí celé ekonomiky. Jak drahá nakonec bude, v tuto chvíli pořád netušíme.
Ostatně ve stejný den, kdy vláda rozhodla, že zatne sekyru o dalších 200 miliard hlouběji do futra, vyšla statistická data z českého průmyslu, která hravě trumfla odhady i těch největších škarohlídů mezi analytiky. Místo předpokládané čtvrtiny se vypařila více než třetina průmyslové produkce, obchodní bilance se místo očekávané černé nuly probořila do 27miliardového deficitu. Odhadovat dnes ekonomický vývoj je jako hrát šipky v husté mlze. Víme, že zhruba někde tímto směrem je terč, zbytek je otázka štěstí. Víme, že bude zle, ale pořád nevíme, jak moc.
Proto je velkorysá rozpočtová politika zcela pochopitelná a správná. Platí slova mnoha ekonomů a komentátorů, že letošní schodek není klíčovým ukazatelem, který by určoval správnost státního hospodaření. Tu by bylo lepší soudit podle toho, jaká část z astronomických sum, které ministři píší na papír, se reálně dostane na účty firem. Tady má vláda ještě velké rezervy.
To všechno ale neznamená, že schodek není vůbec důležitý. Dosavadní situace veřejných financí – především nízký státní dluh – dává vládě možnost se rozmáchnout. Důsledkem je ovšem krom jiného zcela nový přístup ke státním výdajům, který s částkami, o něž se včera sváděly urputné resortní bitvy, dnes pracuje jako s drobnými.
Například ještě koncem ledna se v Česku vedly vášnivé debaty kolem návrhu penzijní reformy. Náběh její střední varianty tenkrát vypadal jako hodně nákladný, protože by si v prvním roce vyžádal zhruba 11 miliard korun. To je částka, kterou v pondělí Andrej Babiš na nátlak jedné houževnaté starostky slíbil obcím jako kompenzaci jejich nákladů na Pětadvacítku. Jedenáct miliard jsou náklady zhruba na devět týdnů fungování programu Antivirus.
Bylo by hezké si myslet, že takové zacházení s penězi daňových poplatníků je jenom keynesiánským krizovým šturmem. A že jakmile se situace zklidní, vrátíme se v souladu s učením barona Keynese zase zpátky k fiskální střídmosti a tvorbě rezerv na horší časy. Jenže jsme v Česku. A navíc budou volby – pořád nějaké a příští rok dokonce ty sněmovní. Umíte si představit, kolik volebních dárečků se dá schovat do rozpočtů se stamiliardovými schodky? Andrej Babiš ano.
Je pravda, že debata o úsporách v tuto chvíli působí nepatřičně. Ale dříve nebo později bude muset Česko učinit zásadní rozhodnutí – buď po odeznění nejhorší krize zahájit návrat k předkrizové rozpočtové politice, anebo letošní úroveň státních výdajů přijmout jako nový standard.
Obě cesty jsou legitimní a nesou s sebou výhody i problémy.
Návrat k předkrizovému normálu musí někde bolet. Stát bude muset škrtat, čímž bude mimo jiné riskovat pomalejší oživení a bude si komplikovat cestu k důležitým reformám. Pokud ale mezi touto Skyllou a Charybdou úspěšně propluje, mohou být na konci konsolidované veřejné finance s vlídným dlouhodobým výhledem a stabilním dluhem.
Pokud dnešní zacházení s erárem přijmeme jako nový normál, může se teoreticky otevřít prostor nejen pro uplácení voličů, ale postupně také pro uskutečnění věcí, na něž dosud „nebyly peníze“ – pro chytřejší sociální politiku, pro reformu důchodů či zdravotnictví. Bude zbývat drobnost: aby to někdo zaplatil. Dnešní fiskální režim totiž střední třída jako nositelka hlavního břemene příjmových daní ani zákazníci na DPH a spotřebních daních dlouhodobě neutáhnou.
Mají-li státní výdaje vypadat podobně jako dnes, bude potřeba zásadně změnit také podobu státních příjmů. Sektorové daně, digitální daně, transakční daně, majetkové daně, tvrdá progrese u příjmových daní, to všechno se bude muset objevit na stole a něco z toho nakonec i v zákonech. Se všemi nemalými riziky pro konkurenceschopnost země a kvalitu jejího podnikatelského milieu.
Vlastně by bylo hezké a férové, kdyby se tyhle dva přístupy otevřeně střetly ve sněmovních volbách bez zbytečných příkras. Připomínalo by to starou, dokonce snad ještě pravo-levou politickou soutěž idejí a přístupů, jaká tu občas bývala k vidění, než přišlo „čau, lidi“ a hned za ním „bude líp“.
Když jsme u těch dvou, nejhorší z možných přístupů nyní předvádí vláda. Ta se tváří, že se vlastně nic neděje, neboť máme malý dluh a jenom si pořizujeme větší. Takže všechno bude – bilion na pomoc s koronavirem i desítky miliard na vyšší důchody a platy, desítky miliard na investice, další zase na armádní zakázky, pár miliard na slevy na jízdné. Daně se zvyšovat nebudou, neboť se všichni mohou přetrhnout, aby nám půjčili. S „konsolidací“ se prý počítá během sedmi let.
Na těch sedm let si ovšem kabinet zároveň schválil velmi benevolentní novelu zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, takže jej neškrtí žádný fiskální obojek. Zlé jazyky by mohly tvrdit, že je zaděláno na sedmiletý rozpočtový mejdan, po němž bude na sklonku dvacátých let uklízet zřejmě někdo jiný než stávající garnitura.
