Článek
Na úřadech práce po celém Česku hledalo v dubnu podle posledních ucelených statistik práci něco přes čtvrt milionu lidí. To ještě nejsou nijak tragická čísla. Strašidelné je spíše tempo nárůstu – jen v dubnu se zaregistrovalo skoro 53 tisíc nových uchazečů.
A duben jistě nebude poslední těžký měsíc, na úřadech práce se dveře nadále netrhnou. Podle slov ministryně práce Jany Maláčové, která má přístup k jejich datům na denní bázi, je už dnes registrováno kolem 270 tisíc lidí.
Odhady zatím mluví jedním hlasem. Česko si pravděpodobně udrží relativně nízkou míru nezaměstnanosti v evropském srovnání, ale i tak se musí připravit na dobu, kdy bude bez práce klidně i dvakrát více lidí než dnes. Maláčová odhaduje překonání půlmilionové hranice zhruba na podzim. A to po několika letech, kdy se nezaměstnanost držela na úplných minimech.
Je stát na skokový růst nezaměstnanosti připraven? Kdyby šlo jenom o peníze na dávky, tak asi není problém. Rozpočet bude trpět jako zvíře tak jako tak. V roce 2019 utratil stát za takzvanou pasivní politiku zaměstnanosti, tedy zjednodušeně za dávky v nezaměstnanosti, něco přes osm miliard. Bude-li to letos třeba 15 miliard, pořád se to v nastavené letošní vládní rozpočtové politice vlastně ztratí. Maláčová nebo šéf odborů Josef Středula dokonce mluví o potřebě podporu v nezaměstnanosti zvýšit. To bude zajímavá debata.
Neměla by ale přebít skutečnost, že státní politika zaměstnanosti má mít kromě pasivní (dávkové) také svou aktivní část. A tady Česko v posledních tučných letech trochu zpohodlnělo. Takzvaná aktivní politika zaměstnanosti by měla zahrnovat širokou škálu programů, jimiž stát aktivně pomáhá nezaměstnaným hledat práci a zvyšuje jejich šance na pracovním trhu například rekvalifikačními kurzy. Anebo se alespoň stará o udržení pracovních návyků třeba skrze nabídku veřejně prospěšných prací. Aktivní politika zaměstnanosti je dlouhodobě slabším místem českého boje s nezaměstnaností a koronavirová krize může tento nedostatek hodně krutě potrestat.
Když se projednával státní rozpočet na letošní rok, o koronaviru nevěděl nikdo nic a hádky mezi ministryní financí a ostatními členy kabinetu o výdaje a úspory se nesly v tradičním duchu, snad s trochu teatrálnějšími výstupy než obvykle. Ty nejostřejší se týkaly kapitoly ministerstva práce a sociálních věcí.
Jana Maláčová se domáhala zvýšení výdajů mimo jiné právě na aktivní politiku zaměstnanosti. Premiér Andrej Babiš a jeho věrná ministryně financí Alena Schillerová oponovali, že v časech rekordně nízké nezaměstnanosti jsou to vyhozené peníze. Babiš tehdy doloval politické body z boje proti neziskovému sektoru, a tak se pohoršoval, že z úřadu Jany Maláčové plynou neziskovkám miliardy právě za různé rekvalifikační kurzy a workshopy.
Maláčová nakonec o kousek vyšší výdaje na aktivní politiku zaměstnanosti vybojovala. Bohužel ale hlavně s argumentem, že v obcích nebude mít kdo uklízet chodníky. Ostatně v roce 2019 padla na veřejně prospěšné práce celá polovina nuzného rozpočtu na aktivní politiku zaměstnanosti, který tehdy činil dvě a čtvrt miliardy, nejméně za posledních 20 let. Veřejně prospěšné práce nám ještě celkem jdou, ale samy o sobě lidi na pracovní trh nevrátí.
Přitom nechat fakticky odumřít aktivní politiku zaměstnanosti kvůli momentálně nízkému počtu lidí bez práce je s trochou nadsázky něco podobného jako nechat vyhladovět armádu, protože je mír. Všichni vědí, že když přijde válka, ze dne na den novou armádu nevybudují, a tak podle toho obranné výdaje alespoň v rozumných zemích vypadají.
Výdaje na aktivní politiku zaměstnanosti v Česku klesly od roku 2015 do roku 2019 z necelých deseti miliard na zmíněné dvě a čtvrt. Letos budou nejspíš zase hodně vysoké, pravděpodobně rekordní, protože Jana Maláčová do této kapitoly – definičně asi správně – započítá výdaje v desítkách miliard na program Antivirus. Jenže to je nástroj, jehož úkolem je především udržet pracovní místa. Hlavní účel aktivní politiky zaměstnanosti, tedy minimalizovat dobu strávenou v evidenci úřadu práce, tento program neplní.
Jinými slovy, když se za pár týdnů před branami úřadů práce objeví armáda nezaměstnaných, budou je úředníci sice statečně kropit penězi, ale jen složitě budou hledat nástroje, jimiž by je od svých dveří zase rychle odeslali do pracovního procesu.
Když odborový boss Středula horuje za zvýšení podpory v nezaměstnanosti, argumentuje Dánskem, kde se výše podpory v prvních měsících rovná výši dosavadního výdělku. Jenomže z dat OECD vyplývá, že v roce 2018 strávilo 80 procent Dánů na úřadech práce méně než rok, 46 procent se jich v registrech neohřálo ani tři měsíce. České úřady dokázaly do roka poslat zpátky do práce jen 68 procent uchazečů, podíl těch, kteří na úřadu práce strávili méně než čtvrt roku, nedosahuje ani 30 procent. A to je řeč o velmi dobrém roce, v němž české i evropské hospodářství vzkvétalo. V krizovém roce 2010 dokázali Dánové vrátit do práce během tří měsíců 40 procent nezaměstnaných, Češi 18 procent.
Dánové zkrátka nejsou premianty jen ve výši podpory v nezaměstnanosti, ale v celém komplexu politiky zaměstnanosti. Jejich systém se nazývá ošklivou složeninou „flexicurity“ kvůli kombinaci pružného trhu práce (flexibility) a vydatného zabezpečení v případě ztráty zaměstnání (security). Kromě štědré podpory také Dánové v rámci OECD vynikají právě ve výdajích na aktivní politiku zaměstnanosti. S jejich hodnotami kolem dvou procent HDP jsou vysoko nad půlprocentním průměrem OECD, o Česku plácajícím se kolem 0,3 procenta ani nemluvě.
Takže inspirace Dánskem je nepochybně skvělý nápad, ale pokud bychom si od něj půjčili jen štědrou podporu v nezaměstnanosti, bude to akorát jeden z nejrychlejších způsobů, jak přivést zemi na buben.
Nepružný český trh práce za měsíc ani za dva k lepšímu nezměníme. Přesto čeští úředníci nepotřebují na formující armádu nezaměstnaných jen pytle peněz, ale hlavně sadu chytrých nástrojů, které jejich pobyt mimo pracovní trh zkrátí na nejnutnější minimum. Dostupné rekvalifikace a lepší spolupráce se zaměstnavateli, rychlejší a pružnější vytváření a hodnocení programů politiky zaměstnanosti, to jsou zbraně, které se v řádu týdnů snad oprášit dají.
Pak budeme schopni reagovat na skokový nárůst počtu nezaměstnaných alespoň trochu jako Dánové – pružně a bezpečně. Bez nich se budeme jen řítit po finanční skluzavce směrem k neudržitelným státním výdajům – rychle a zběsile.
