Článek
Tálibán je opět pánem Afghánistánu, nad Kábulem vlaje bíločerný prapor Islámského emirátu. Jeho venkovští, prostě odění bojovníci s temně podmalovanýma očima – to proti uřknutí – hlídkují v ulicích hlavního města hned vedle obchodních domů a salonů krásy. K moci se vrátili po dvaceti letech. A jen několik týdnů poté, co se Američané se svými spojenci začali ze země stahovat.
Ti Afghánci, kteří uvěřili Západu, jsou hrůzou bez sebe. Vtrhli na letištní plochu a v obavě z tálibánské pomsty zoufale skákali na podvozky startujících strojů, aby se alespoň pokusili uprchnout z Kábulu. Afghánská vládní armáda – ano, ta, která měla vzdorovat Tálibánu – se totiž během týdnů rozplynula. I přesto, že americké daňové poplatníky stála miliardy dolarů. Její vojáci se vzdali, přešli k Tálibánu nebo odešli domů, do vzdálených vesnic. Prezident se zachoval podobně, když utekl. Totéž udělali i další, jindy halasní bojovní politici.
Západ je v šoku a klade si dnes už zbytečné otázky. Kde se stala chyba? Kdo za debakl může? A co bude teď?
Západ si především vybral špatné kamarády, i když příliš možností neměl. Kábulská vláda věru nebyla sborem neúplatných mužů lpících na demokracii.
Rozhádaní lídři nedokázali ani za dvě dekády přesvědčit krajany, že jsou budoucností země. Prozápadní Afghánci jim vyčítali nejen korupci a neschopnost, ale i spojenectví s ohavnými místními veliteli, kteří prosluli účastí na obchodě s drogami, diktátorskými způsoby, ba i sexuálním násilím na nezletilcích obou pohlaví. Nábožensky horliví tálibánci prezidenta i ministry považovali za loutky cizinců a nenáviděli je pro benevolenci vůči západním novotám, ke kterým v jejich pojetí patří třeba i právo žen studovat na univerzitě.
Vládní armáda nebyla lepší. Velitelé okrádali vojáky, ba porodili i černé duše, na které podvodně inkasovali podporu. Už před tuctem let mi americký instruktor afghánských vojáků přiznal, že oč jsou jeho svěřenci bojovnější, o to méně vynikají v disciplíně a oddanosti.
Byli jsme tehdy společně na cvičišti, když zkušený Američan odhadl, že možná až pětina přítomných se nevrátí z dovolené. S tím, že výstroj zůstane s nimi. Proč také ne, když dezertéry nikdo nehledal.
Ani Tálibán nepřipomíná vycvičenou armádu. Jiných výhod má ale dostatek. Jeho bojovníci bojují doma, často v rodném regionu. Navíc se perou za svou věc.
Průměrný voják Tálibánu je z evropského hlediska bigotním rodákem ze zapadlé osady, jejíž obyvatelé ctí striktní pravidla z jiných časů. Jakkoli se charakter hnutí mění, nadšených islamistů toužících po mučednické smrti při sebevražedném útoku kdesi v Evropě v něm je opravdu minimum.
Tálibové proto vždy měli – a podle všeho stále mají – podporu části populace, hlavně mezi Paštuny z venkova. Další Afghánci se jich bojí, mnozí z nich je ale k tomu i respektují. A jak patří k afghánské tradici, umění včas přeběhnout je nejen tolerované, ale i oceňované. V odlehlých údolích se mnoho nemění, ať už vládne kdokoli, otočený kabát zde proto není charakterovou vadou, ale podmínkou přežití.
USA svou afghánskou investici odepsaly přesně v okamžiku, kdy se rozhodly zemi opustit. Málokdo čekal tak rychlý pád kábulské vlády, nakonec by na něj ale stejně došlo, protože Američané nechtějí být v zemi navždy. Prozápadní Afghánci jsou v nezáviděníhodné situaci a právem se cítí zrazeni.
Otázkou je, co šlo udělat jinak. A ne, vstup do země chybou nebyl. Na začátku tisíciletí bylo nutné umravnit rozpínající se islamistické teroristy, kteří si z Afghánistánu udělali společnou základnu.
Jakkoli cynická tato úvaha je, USA teď od Tálibánu žádají hlavně dodržení slibu, podle kterého se z Afghánistánu opět nestane centrála světového terorismu. Radikálové si teď navíc sami opět vyzkouší, jaké to je, vládnout pytli blech jménem Afghánistán. Možná je vcelku snadné tuto zemi rychle dobýt, je ale téměř nemožné si kontrolu nad ní dlouhodobě udržet.
