Článek
Dcery. Nestačí jim dvě kočky a křeček. Chtějí psa. Psy. Ideálně huskyho. Posadí se fotrovi u snídaně za krk a špitají: „Taťko, vyčaruj nám pejsky.“ Což je pro měkkosrdcatého páprdu problém. Bydlíte v rozlehlém mezonetu. V poctivé, byť otřesně otřískané šestipartajní německé barabizně v bývalých Sudetech. Při kolíčkování prádla na půdě nacházíte odznáčky s hákovými kříži. Kdysi snad půvabná zahrada se i vinou vašich vozidel proměnila v parkoviště. Pro případného psa jakékoliv rasy čisté utrpení.
Takže si, kůže líná vrásčitá, neschopná sestavit židli z IKEA, nastavíte hlídacího psa na realitních serverech. Chcete byt s velkou zahradou. Nebo domek k okamžitému nastěhování. Bez nutnosti zásadních úprav, samozřejmě.
Krychlovitou novostavbu za pět milionů jste si před dvěma lety zevrubně prohlédli. A domýšlivě odmítli. Příliš daleko do školy. Zahrada? Díky, ale minigolf skutečně nehrajeme. S nástupem koronaviru jste zdrženlivé rozhodnutí z roku 2019 cynicky vyhodnotili jako fantasticky prozíravé. Lidé přece budou bez peněz. Co před covidem stálo pět milionů, spadne teď na polovinu.
Aha. Krychle, jíž jste pohrdli, se teď znovu objevila v nabídce. Jen už nestojí pět milionů. Nýbrž osm. Cože? Skorošvagr, ekonom, vysvětluje, že je to přirozené. Že v situaci, kdy není jasné, co bude za týden, natož za rok, ukládají bohatí lidé peníze do nemovitostí. Zbylé domy a nové byty nakupují investoři. Nechají je klidně dekádu ležet ladem. Kdo si počká, ten se dočká. A vydělá.
Takže v Liberci se teď, jak mě informoval můj hlídací pes, 3+1 v paneláku na sídlišti prodává za čtyři a půl milionu. Ještě před třemi roky to byla cena zachovalého domu o parametrech 7 + 2, s garáží a rozlehlou zahradou.
Byty s terasami nebo zahradou, o nových domech nemluvě, po nichž už víceméně rezignovaně pokukuji, na trhu nejsou. Nestaví se. Nerenovují. V Česku se teď staví nejméně bytů za posledních pět roků.
Existují výjimky. Ale trendující myšlenka družstevního bydlení je také, pardon, mimo. U libereckého krajského úřadu, na břehu, mírně řečeno, nechutné Nisy, nad parčíkem, kam si lidé chodí šlehat piko nebo upadat do mrákot vlivem krabicáků, teď rostou činžáky nového typu. Mají balkonky dobré tak pro piruetu čtyřicetikilové baleríny. Stavitel je prodává v duchu „Nechcete se trápit hypotékou, bydlete v družstevním.“ Aha. Pokud vám je dvacet, máte movitého otce, jste singl a nemáte děti, pak možná. V opačném případě vysázíte za 4+kk ve druhém patře na dřevo 1,7 milionu. A dalších pětadvacet let budete měsíčně splácet 23,5 tisíce korun. Což je zhruba tolik, kolik činí skutečný měsíční příjem většiny obyvatel města (v Libereckém kraji je průměrná hrubá mzda 32 837 korun, přičemž, jak známo, přibližně šedesát procent pracující populace takovou sumu na výplatní pásce nikdy neuvidí).
Anketa
A přesto. Z desítek nabízených bytů jsou tady všechny, až na dvě tři výjimky, vyprodané. Výhoda je zjevně v tom, že tenhle systém umožňuje nakupovat byty lidem, kteří nedostanou, nemohou si z jakýchkoliv důvodů dovolit, anebo si nechtějí brát hypotéku. V tomto případě lze úspěšně předpokládat, že nové byty v Liberci kupují v lepším případě lufťáci, kteří je využijí jako chalupu pro zimní i letní rekreační výpady do Jizerských hor a Českého ráje. V horším případě spekulanti.
Leč nepropadejme defétismu. Máme tu také relativně svěží politiku nájemního bydlení. I u nás na konci světa, v Jablonci nad Nisou, už realitky nabízejí zbrusu nové byty se zahrádkou nebo terasou k pronájmu. OK, je jich dohromady asi šest. Přesto jsem si telefonicky ověřil, zda nejsou i ke koupi. Nejsou. Vím, že pro některé kolegy je nájemní bydlení sympatickou volbou, pro mě, věkem čím dál zatuhlejšího konformistu, nepředstavitelná věc. A nebude to ani cesta pro mladé.
„Ukazuje se, nejobecněji řečeno, že mladí dospělí ve skutečnosti přebírají aspirace, hodnoty, nebo i představy o (ideálním) bydlení od svých rodičů. Žádný výrazný zlom ani posun tady není patrný. Mohli bychom říct, že, co do naladění, se nám tady rýsuje obraz spíše konzervativní věkové kohorty,“ konstatuje sociolog Petr Kubala, který se s týmem badatelů ze Sociologického ústavu AV ČR podílel na zkoumání způsobů, kterými mladí lidé (narození mezi roky 1985 a 2000) dlouhodobě žijící v Praze, Pardubicích, Brně a Olomouci řeší stále snižující se dostupnost bydlení. Výsledky zveřejnili minulý týden.
A do toho vám děkan Fakulty umění a architektury na Technické univerzitě v Liberci Osamu Okamura v MF Dnes vykládá, že postavit si vlastní domek za městem je sobecké: „Dům na zahradě má několikanásobně vyšší energetické ztráty a jeho majitel má i kvůli dojíždění několikanásobně větší uhlíkovou stopu než lidé, kteří bydlí v bytě v činžovním domě v centru města. Lidé, kteří si mohou dovolit vlastní dům se zahradou, jsou přesně ti, kteří by se mohli pokusit o postupné zvelebení centra. Ale oni naopak zvýšeným tlakem na infrastrukturu vysávají veřejný rozpočet na úkor ostatních, kteří si to dovolit nemůžou. Podle mě je to sobecké rozhodnutí. Znám dokonce architekty, kteří podobné domy do předměstské kaše odmítají navrhovat. (…) A vedle toho se staví záplava nových domů na okraji města, které se rozlézá do krajiny. To obrovským způsobem město rozřeďuje, zvyšuje náklady na dopravu, na infrastrukturu a město pak ekonomicky kolabuje.“
Něco na tom je. A i kdyby nebylo. Je to jedno. Nabídka stavebních parcel neexistuje. Navíc ceny stavebních materiálů v pandemickém roce stouply o třetinu. Tudíž se i s katalogovým zděným domkem ve finále se vším všudy jen obtížně dostanete pod deset milionů. A to mluvíme o periferii. Pokud trpíte panickou hrůzou ze sebemenších dluhů, včetně hypoték, což je bohužel můj příběh, ocitáte se mimo tržní šachovnici.
Akademik Okamura a mnozí jeho profesní souputníci nicméně přesně pojmenovávají jeden z klíčových problémů. Jablonec je skoro padesátitisícové město s historickým jádrem vytuněným překrásnými secesními domy. S obrovskými a fantasticky vybavenými byty. Paradoxně jsou lacinější než zmiňovaný byt v libereckém paneláku.
Ale nikdo je nechce. V nabídce realitek se povalují dlouhé měsíce, i rok. Potíž je v tom, že v nejužším centru se dnes chce bydlet málokomu. Je tam mrtvo. Způsobem, který vyvolává úzkost. Vydlážděno a vybetonováno. V létě horko k nepřežití. Houpačky a pískoviště nepřítomny. Vodní plochy umenšující dopady globálního oteplování? Sci-fi. Podobně jako souvislejší zeleň. Někdejší obchůdky zkrachovalé. Po sedmé večer vypadají ulice jako za zákazu vycházení. Porušují jej jen znepokojivá agresivní individua a smečky zdivočelých puberťáků. Cítit se večer v nejužším centru města bezpečně je nemožné. Největší z jabloneckých parků – kde nechalo město příznačně kdysi proslulé jezírko zabetonovat – se změnil ve večerní no-go zónu.
Ne, tohle není místo, kde chcete vychovávat děti.
„Nic není nenávratné. Ale je potřeba investovat hodně času i energie, hlavně v centru města. (…) Bavíme se o městě, ze kterého není potřeba utíkat na chalupy. Je bezpečné, zdravé a sousedské, můžete poslat děti hrát si na ulici, aniž byste se báli, že je přejede auto. Bavíme se o městě 21. století, které je vysoce obyvatelné. (…) Kdyby bylo město opravdu bezpečné, zelené, zdravé, děti mohly běhat po ulicích, kopat do míče na náměstí, lidé by neměli potřebu utíkat,“ říká Okamura o sousedním, a dnes už s Jabloncem skoro úplně propojeném Liberci. Situace je tam totožná, ne-li horší.
Milé. Z lokálních politiků únavně rotujících v čele města už od devadesátek to ale až na výjimky nikoho nezajímá. Případně netuší, o čem je řeč. Občanskodemokratický primátor navrátivší se do funkce po sestřelení Pirátů pronesl ve svém úvodním projevu, že po něm nikdo nemůže chtít, aby reagoval na podněty z internetu. Hip!
A nebude líp. „Výhledy do budoucna a predikce jsou vždy ošemetné. Jeden z možných scénářů je, že se budou dále vyostřovat současné trendy, které posílí i pandemie covidu-19. Budou se dále zvyšovat majetkové nerovnosti, bude stoupat nedostupnost bydlení, posílí se proces financializace bydlení, kdy se bydlení stává (hyper)komoditou a výnosnou investicí spíše než domovem, a dojde k posílení všech negativních efektů s tím spojených,“ míní výše citovaný sociolog Kubala. „Strategie zajišťování bydlení nastupujících věkových kohort se budou více a více štěpit podle toho, jestli jsou v rodině mezigenerační transfery nebo ne, čímž se bude zvyšovat práh pro naskočení do onoho na vlastnictví založeného režimu bydlení. Úplně banálně řečeno, o životní úrovni, pojištění, podpoře v krizových situacích bude dál a stále více rozhodovat to, do jaké rodiny se člověk narodí.“
Čili. Abych nekončil úplně defenzivně. Jste-li buddhista, chovejte se počestně. Vylepšete si karmu. A v příštím životě se snad, v souladu s výsledky průzkumu sociologů, narodíte bohatcům a dočkáte se vlastního ideálního a důstojného bydlení. V tomto životě se vám to, speciálně jste-li mladí, asi nepoštěstí.
