Článek
Praha je hotové město, říká zastupitelka na čtyřce, které se nelíbí stavba metra D. Podobný postoj není ojedinělý výstřelek. Odpor některých místních i expertů vyvolávají výškové budovy na Žižkově, Pankráci i na Kamýku, nové tramvajové i železniční tratě nebo výstavba domova seniorů.
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jenže Česko nepotřebuje Prahu hotovou, zakonzervovanou ve stavu roku 2020, s dnešním milionem a půl přihlášených i nepřihlášených obyvatel. Všem by nám prospěla Praha dvakrát tak velká, třímilionová. A to co nejdřív, nejlépe do roku 2050.
Není to nedosažitelná utopie. Evropská města už takovým tempem růst zvládala, byť to bylo v době, kdy proti rozšiřování měst neexistoval tak hlasitý a mocný odpor. Právě kvůli němu teď musíme začít opakováním naprostých samozřejmostí, totiž důvodů, proč o třímilionovou Prahu usilovat.
Za prvé – lidé prostě v Praze chtějí bydlet. Zdroj: realitní inzerce, ve které se dlouho neohřejí ani strašidelná sklepení nezkolaudovaná k bydlení a s napálenou cenou. Důvod: ekonomické a společenské příležitosti, které chybí v regionech, nejenom těch českých.
Za druhé – koncentrace talentů, vědomostí a kapitálu, k níž ve městech dochází, generuje bohatství, které pak může prospět i těm regionům. Kdybyste to potřebovali mít vysvětlené do hloubky a vyfutrované čísly, zkuste třeba knihu Triumf města od Edwarda Glaesera, pokud si nevyberete ze stovek dalších. (Polička s knihami, podle kterých vede k bohatství vystěhovávání se z měst na venkov, je nápadně prázdnější.)
Praktický příklad: Čím větší a bohatší město, tím větší šance, že se v něm najde uplatnění nejen pro špičkovou vědkyni, ale zároveň i pro jejího manžela, který je třeba špičkovým krejčím. Tím větší šance, že tam ti dva narazí na večírku na investora, který její výzkum nebo jeho šití pomůže proměnit v úspěšnou firmu přitahující další schopné lidi a generující další bohatství.
V tomto kontextu je často slyšet nářek na to, že Praha už teď vycucává šikovné lidi z menších českých měst. Kéž by to byla pravda! Pro ty nejšikovnější je totiž Praha maximálně zastávkou na cestě do Berlína nebo Londýna. Naše hlavní město je sice 13. největším městem Evropské unie, ale také až 33. největší aglomerací. Patnáct členských států EU láká lidi na město nebo souměstí, ve kterém najdou více potenciálních zaměstnavatelů, zaměstnanců nebo životních partnerů než v Praze.
Třetí důvod – stěhování do měst je nenápadné a relativně dobrovolné opatření snižující emise skleníkových plynů. Vytopit byt je levnější než vytopit dům, většinu městských cest lze pohodlněji odbýt pěšky nebo MHD než autem.
Sluší se dodat jednu věc: Není jisté, jestli by v třímilionové Praze bylo levnější bydlení než v té současné. Vzrostla by totiž nejenom nabídka, ale s větším úspěchem města logicky i poptávka. A k tomu bude ceny vždycky šponovat národní investiční strategie „jakmile na to máš, vraz to všechno do bytu“.
Teď už víme, proč je dobrý nápad nabídnout během třiceti let výhody života v Praze dalšímu milionu a půl lidí. Jak ale na to?
Postavit za tu dobu vedle Prahy jednu další Prahu by utopie skutečně byla. Naštěstí to není nutné. Projekt si můžeme rozdělit na tři menší a schůdnější, z nichž by každý obstaral zhruba půl milionu lidí.
První krok je zahustit stávající oblast Prahy, aby se do ní k roku 2050 vešlo o třetinu víc lidí. Kde se staví, stavět do výšky, i kdyby to znamenalo vyřazení ze seznamu světového kulturního dědictví. (Pro jistotu: bavíme se tu o širším centru a předměstích, ne o Staroměstském náměstí.) Opustit extrémně pro-motoristické normy na parkovací stání, která leckde zabírají několik lépe využitelných pater, a nechat odkládání aut na trhu (a odtahovkách). Umožnit výstavbu šestnáctimetrových garsonek pro singles. Nebát se zjistit, jestli je fenomén prázdných investičních bytů a celých domů vůbec reálný a velký, a pokud ano, v mezích možností právního státu se pokusit o nápravu. Těžko si představit koalici echt levice a anarchokapitalistů, která by tohle všechno prosadila najednou, ale cest k zahuštění města je naštěstí spousta a není nutné odfajfkovat všechny.
Druhý krok je zkrátit cestovní doby. Ne všichni z milionu a půl nových Pražanů musí bydlet přímo v Praze, stačí žít kdekoliv, odkud se na libovolnou zastávku metra dostanu do hodiny. To umožňuje vcelku snesitelné dojíždění. Zároveň taková definice dělá virtuálního Pražáka i z lidí bydlících poblíž železniční zastávky, ze které za půl hodiny dojedou na některý z pražských uzlů.
Takoví virtuální Pražáci se během příštích dvou dekád stanou z obyvatel Pardubic, Hradce Králové, Jihlavy a Ústí nad Labem. Všechna tato města má s Prahou spojit vysokorychlostní železnice zhruba půlhodinovou jízdou. Super zpráva.
Ještě lepší zpráva by byla, kdybychom dokázali zrychlit současné koridory na Plzeň a České Budějovice anebo postavit plánovaný koridor na Liberec. A mimochodem – nárůst počtu dojíždějících je při zrychlování vlaků nevyhnutelný, takže „hotovým městem“ se při debatách o navyšování kapacit MHD argumentovat nedá a nesmí.
V příštích třiceti letech už nám pak zbývá jen půlmilion nových duší ubytovat v nově postavených čtvrtích, což je třetí a poslední krok k třímilionové Praze. Inspirovat se můžeme třeba starým plánem předměstí Etarea. Potřebovali bychom jenom tři taková.
Úplně bez rizika by to nebylo. Na příkladu nově vybudované brněnské Plotní ulice vidíme, jak zhoubné jsou současné stavební normy a předpisy. Ale pořád zbývá spousta času na to je změnit, a i kdyby se to nepovedlo, je lepší mít ohyzdnou ulici, která se aspoň teoreticky dá později zvelebit zbouráním protihlukových stěn a umístěním květináčů než žádnou ulici.
Nakonec to úplně nejlepší: Rozšíření Prahy pro tři miliony obyvatel je jedním z těch projektů, které budou úspěšné, i kdyby byly částečně neúspěšné. Není to stavba atomové elektrárny nebo nového letiště, které jsou minimálně až do přestřižení pásky k ničemu. Každých dalších 50 tisíc lidí, kteří mohou v Praze pracovat, tvořit nebo studovat, nás posune k cíli. To je země, která svým (a nejenom svým) obyvatelům nabídne příležitosti, ze kterých dnes musejí buď slevit, nebo se po nich poohlédnout za hranicemi.
