Komentář: Proč oběti sexualizovaného násilí nejdou hned na policii?

Několik žen obvinilo psychiatra Jana Cimického z nevhodného sexuálního chování. K některým útokům mělo dojít před desítkami let. Mnoho lidí na tyto zprávy reagovalo otázkami typu „Proč s tím přicházejí až nyní?“ nebo „Proč to už dávno nenahlásily policii?“.

Takové otázky jsou přirozené pro většinu osob, které nemají zkušenost s běžnými reakcemi na traumatické události. Pokud se však zaposloucháme do příběhů obětí sexuálního násilí a začteme do odborné literatury, zjistíme, že je dlouhé mlčení obětí zcela normální. Proč?

Málokdo jde do lékařské ordinace v očekávání sexuálního útoku. Je proto pochopitelné, když bude sexuální agrese lékaře pro pacientku překvapivá. A když nebude „vědět“, jak má zareagovat. Slovo „vědět“ dávám záměrně do uvozovek, protože v nenadálých stresových situacích nemáme k dispozici čas ani mentální kapacitu člověka pohodlně usazeného v bezpečí svého obývacího pokoje. Reagujeme zpravidla jedním z prastarých způsobů: útok, útěk nebo „zmrznutí“. Sled událostí vnímáme jinak než poklidnou procházku parkem. A také paměť se chová jinak, než jak jsme zvyklí.

Po překvapivém sexuálním útoku může oběť snadno pochybovat o tom, jestli se jí to skutečně stalo, nebo se jí to jen zdálo. Obzvláště v situaci, kdy má psychiatrické problémy, bere léky nebo se jí rozpadly dosavadní životní jistoty. Nebo když se sexuální agrese měla dopustit populární osoba, která je v očích veřejnosti pravděpodobně důvěryhodnější než nějaká „bláznivá ženská“.

K tomu u obětí přistupují přirozené obranné mechanismy lidské psychiky. Jde o normální reakce, které nám umožňují přežít v nenormálních situacích. Mohou se projevit například tím, že si oběť z předmětných událostí dočasně nic nepamatuje. Nebo se domnívá, že se ty špatné věci staly někomu jinému. Účelem těchto obranných mechanismů je odlehčit naší psychice po dobu, kdy by nebyla schopna veškerou zátěž zvládnout. Opětovné získání přístupu k vlastnímu příběhu zpravidla vyžaduje čas, vnitřní sílu, psychoterapii a často také nějaký spouštěč (může to být i udělení vyznamenání agresorovi).

Oběť traumatické události také často nemá slova pro její popis. Nebo nedokáže známé koncepty spojit se svým životem. Jeden psychiatr mi třeba řekl, že ač je specialistou na posttraumatické reakce, trvalo mu po návratu z ozbrojeného konfliktu dlouho, než je u sebe sama dokázal pojmenovat. Pravidelně se mi stává, že když na veřejnosti mluvím o sexuálních deliktech, tak za mnou někdo přijde s tím, že si na základě mého vyprávění uvědomil, že byl svědkem nebo obětí takového protiprávního jednání.

I když si oběť pro sebe dokáže pojmenovat traumatickou událost jako sexuální útok, neznamená to, že se okamžitě někomu svěří. Je přirozené, že se za zásah do své intimity stydí. Že se bojí reakcí okolí. Že nemá sílu na zátěž policejního vyšetřování nebo medializace. Že se bojí výhrůžek pachatele nebo je v zajetí jiných dopadů jeho působení (například manipulace nebo nepravdivých informací).

Je proto běžné, že obětem sexualizovaného násilí trvá mnoho let, než se o svůj příběh s někým podělí. Zpravidla se jako průměrná doba uvádí 8 až 15 let. Ani desítky let však nejsou výjimečné.

Svěření se někomu blízkému pořád neznamená, že by se informace o sexuálním deliktu dostaly k policii. Oběť nemá povinnost nahlásit své znásilnění. A oznamovací povinnost nemá ani ten, komu oběť o sexuálním útoku řekla. Není proto překvapivé, že většina českých i zahraničních studií dochází k závěru, že se v oficiálních statistikách objeví jen malá část znásilnění (většinou se podíl nahlášených činů pohybuje mezi třemi a patnácti procenty).

Svůj podíl na tom, že se oběti sexuálních deliktů neobrátily (a neobracejí) na policii, mají také české trestněprávní normy a přístup orgánů činných v trestním řízení.

Vzhledem k tomu, že k některým sexuálním útokům Jana Cimického mělo dojít v 80. nebo 90. letech 20. století, je vhodné se podívat na to, jaké jednání tehdejší právo kriminalizovalo.

Až do roku 2001 byla za znásilnění považována pouze soulož se ženou. Osahávání genitálií dospělé ženy nebo donucení k orálnímu sexu nebylo trestné (s výjimkou případů, které bylo možné posoudit jako omezování osobní svobody nebo vydírání). Rovněž nebylo možné znásilnit muže. Větší ochrany se dostávalo pouze nezletilým, neboť pohlavní zneužití zahrnovalo i jiné formy pohlavního styku než soulož.

Zákonná definice znásilnění zároveň až do současnosti vyžaduje, aby pachatel oběť k předmětnému jednání donutil, nebo aby zneužil její bezbrannosti. Za donucení se až do roku 2001 považovalo pouze použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (nikoliv však hrozba pozdějším násilím nebo jinou závažnou újmou). Za bezbrannost orgány činné v trestním řízení v posledních třiceti letech považovaly zpravidla pouze absolutní bezbrannost v situacích jako je spánek, bezvědomí, mdloby nebo silné obluzení alkoholem. Za zneužití bezbrannosti policie ani soudy zpravidla nepovažují paralýzu oběti v důsledku přirozených psychických reakcí nebo v souvislosti s jejím psychiatrickým onemocněním.

V roce 2001 se definice znásilnění rozšířila o jiný pohlavní styk podobný souloži. Zároveň se stalo trestným i znásilnění muže. Od roku 2010 pak je možné spáchat znásilnění jakýmkoli pohlavním stykem a za donucení se považuje libovolná pohrůžka těžkou újmou.

Od roku 2010 také do českého práva přibyl trestný čin sexuálního nátlaku. Ten kriminalizuje nekontaktní formy sexualizovaného násilí (například donucení oběti k masturbaci před pachatelem) a zneužití závislosti oběti nebo postavení pachatele k inkriminovanému sexualizovanému jednání. Zneužití postavení pachatele je myslitelné především u osob ve vlivných a důvěryhodných pozicích jako jsou lékaři, učitelé, trenéři, kněží nebo politici.

Mezi základní zásady trestního práva patří, že se trestnost činu posuzuje podle právní úpravy účinné v době jeho spáchání. I když v posledních dvaceti letech došlo k několika rozšířením trestní odpovědnosti, neznamená to, že bychom mohli aplikovat dnešní standardy na případy historických sexuálních jednání.

Z reakcí veřejnosti na případy sexuálního zneužívání i z průzkumů týkajících se znásilnění vyplývá relativně malé povědomí české společnosti o tom, co je znásilnění a jaké sexuálně nevhodné jednání je trestné. Ze zkušeností advokáta specializovaného na tuto oblast musím přiznat, že se často s nedostatečným povědomím setkávám také mezi policisty, státními zástupci a soudci. Nemělo by tedy být překvapením, že se oběti neobracejí na policii také z důvodů, že si nejsou vědomy trestnosti jednání, kterému byly vystaveny, nebo že nevěří, že by takové jednání policisté považovali za trestné.

Má tedy smysl, aby se oběti obracely na policii, i když si nejsou jisté, jestli je jednání, kterému byly vystaveny, trestné? Určitě. Je totiž na orgánech činných v trestním řízení, aby rozhodly, jestli takové jednání naplňuje znaky trestného činu. A i kdyby nenaplňovalo, může svědectví oběti posloužit k tomu, že si soud bude moci udělat lepší obrázek o osobnosti obviněného.

U historických sexuálních deliktů žel v současnosti není samozřejmé, že se dostanou před soud. Příčina spočívá v institutu promlčení, který vychází z myšlenky, že smysluplné projednání věci je možné pouze po určitou dobu od spáchání deliktu. Délka promlčení se v trestním právu odvíjí od závažnosti trestného činu. Trestní zákon účinný do konce roku 2009 měl pětiletou promlčecí dobu u základní skutkové podstaty znásilnění a dvanáctiletou promlčecí dobu u znásilnění, které oběti způsobilo těžkou újmu na zdraví. Od roku 2010 činí promlčecí doba u základních skutkových podstat sexuálního nátlaku pět let, u základních skutkových podstat znásilnění deset let a v případě spáchání znásilnění souloží nebo způsobení těžké újmy na zdraví patnáct let.

Pokud policie zjistí, že byl delikt promlčen, nemůže zahájit trestní stíhání, ale musí věc odložit. O promlčení ale není možné dělat unáhlené závěry jenom na základě doby, která uplynula od okamžiku, kdy k činu došlo. Nová promlčecí doba totiž začne běžet, pokud se pachatel v promlčecí době dopustil jiného trestného činu, za který zákon stanoví stejný nebo přísnější trest.

U historických sexuálních deliktů by proto policie měla prověřit, jestli sexuální agresor útočil v průběhu času i na další oběti. Pokud by se to prokázalo, může být trestně odpovědný i za delikty, kterých se dopustil před mnoha desítkami let.

Ani v případě, kdy policie věc odloží z důvodu promlčení, není na místě přesvědčení, že vše bylo marné. V některých případech se pozdější oběti ozvou až s větším odstupem času – a získané důkazy mohou být použity k zahájení trestního stíhání. Zároveň pro mnoho obětí není důležité odsouzení pachatele, ale pojmenování toho, k čemu došlo. K tomu jim může pomoci i usnesení o odložení věci.

Měli bychom proto nechat na obětech, zda, kdy a komu o svých nejhorších zážitcích poví. Když se rozhodnou mluvit, měli bychom jim naslouchat. A pokud se rozhodnou věc oznámit policii, měli bychom podpořit oběti samotné i orgány činné v trestním řízení, aby mohly odvést co nejlepší práci.

Pokud byste se chtěli dozvědět více o sexuálních deliktech, jejich obětech a pachatelích:

* Ludmila Čírtková. Viktimologie pro forenzní praxi. Praha: Portál, 2014.

* Slávka Karkošková. Obete sexuálneho zneužívania detí medzi nami. Veľký Šariš – Kanaš: ASCEND, 2016.

* Radan Šafařík. „Znásilnění: donucení k pohlavnímu styku násilím, či absence souhlasu“. In: Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální? Ed. Kateřina Šimáčková, Barbara Havelková a Pavla Špondrová. Praha: Wolters Kluwer, 2020, s. 267–296.

* Je čas přítelem sexuálních predátorů? Přednáška Daniela Bartoně o promlčení sexuálních deliktů.