Článek
Rok 2020 se do životopisu Romana Prymuly zapíše pozoruhodně pestře. Začal stejně jako dva předchozí – tichou válkou s vlastním nadřízeným z pozice nechtěného náměstka na ministerstvu zdravotnictví.
Pak se ale na jaře přihlásil covid-19 a začalo to lítat. Nejdřív první vlna a s ní světla ramp, pobyt na čele žebříčků popularity a příslib státního vyznamenání. Pak dílčí prohra a odchod z ministerstva na Úřad vlády, kde nastává vyčkávání ve zmocněnecké trafice. O pár týdnů později triumf a vstup zpátky na ministerstvo zdravotnictví hlavním vchodem rovnou na ministerské křeslo. A o další chviličku později neočekávaně vyfocený dýchánek na Vyšehradě a potupná rezignace. Mezitím ještě ověnčení hrudi slíbeným Řádem bílého lva – byť bez ceremoniálu – a nyní opět stěhování směrem na Úřad vlády do kruhu premiérových poradců. A to všechno během osmi měsíců!
I na vojáka v plukovnické hodnosti, jenž je bezpochyby zvyklý na náhlé situační zvraty a nečekané přesuny, to musejí být divoké časy. Na druhé straně to zase není bůhvíjak překvapivé. Koronavirová pandemie vytáhla špičkového vakcinologa do první politické linie, pro niž ale Prymula nikdy nebyl stavěný.
Jeho odborná erudice je nezpochybnitelná, jenže to není pro politiku podmínka nutná, tím méně dostačující. Prymula je příliš košatou figurou na to, aby hladce zapadl do soukolí vrcholné politiky, jakkoli je za poslední léta rozvolněné.
Celý profesní život se pohyboval kolem byznysu s vakcínami nebo přímo v něm. Když se mu tahle životní vášeň začala míchat do řízení královéhradecké nemocnice, stálo ho to kvůli střetu zájmů místo. Když dostal od vrchního velitele ozbrojených sil příkaz stát se hlavním proponentem průniku tradiční čínské medicíny – tedy především čínských peněz a vlivu – do struktur českého zdravotnictví, srazil vojensky podpatky. A přes své četné tituly, jež získal exaktní a respektovanou vědeckou prací, se profesor medicíny jal přesvědčovat veřejnost o nezastupitelnosti baňkování a akupunktury. Vyvolal tím zděšení mezi lékaři, ale také si získal nehynoucí vděk a vstřícnost Pražského hradu a tamních obchodních kruhů.
A někde v tomto časovém úseku se zřejmě také stalo něco, kvůli čemu trvala Prymulova bezpečnostní prověrka tak dlouho, až nakonec přestala být potřeba, neboť Prymula opustil funkci ministerského náměstka.
Jeho dopis pro Světovou zdravotnickou organizaci napsaný za zády ministra Adama Vojtěcha v roce 2018, na který upozornily Seznam Zprávy, až pozoruhodně zapadá do politicko-byznysového stylu, který známe z Pražského hradu nebo od Prymulova vyšehradského spolustolovníka Jaroslava Faltýnka. Ten se na pomezí politiky a byznysu proslavil mimo jiné tím, jak si jednoho dne „sám vzal mandát“ a vyrazil do kavárny vysvětlovat zástupcům firmy Kapsch, jak mají proplout tendrem na dálniční mýto.
Zvláště pozoruhodná je paralela Prymulova listu s dopisem, který napsal hradní kancléř Vratislav Mynář (rovněž bez prověrky) v roce 2016 svému kyrgyzskému protějšku. Lobboval tehdy vahou své hradní funkce za to, aby malé české „eseróčko“ Liglass Trading získalo mnohamiliardovou zakázku na výstavbu vodních elektráren ve středoasijské zemi. Společnost Liglass Trading nakonec smlouvu skutečně získala, ovšem kyrgyzská strana ji nedlouho poté vypověděla a z celé „ekonomické diplomacie“ pana Mynáře zbyla Česku jenom ostuda.
Prymulův dopis pro WHO je tomu Mynářovu podobný v mnohém. Třeba v nepříliš dobré angličtině a nedbalé úpravě formulací. Obojí (vedle chybějících náležitostí, jako je číslo jednací) svědčí o tom, že šlo o Prymulovu osobní iniciativu a dopis neprošel na ministerstvu rukama nikomu, kdo by měl zahraniční styk a jeho „kinderstube“ na starost. Důsledkem je mimo jiné to, že formulace v dopisu umožňují více výkladů, z čehož plyne i aktuální spor mezi Prymulou na jedné straně a Vojtěchem a dalšími zainteresovanými lidmi – zejména bývalou hlavní hygieničkou Evou Gottvaldovou a šéfkou Státního ústavu pro kontrolu léčiv Irenou Storovou – na straně druhé.
Motivace celého dopisu ani jeho důsledky včetně dopadů aktuální žaloby v tuto chvíli neznáme. Samozřejmě se vtírá podobnost s nekonečnými arbitrážemi kolem kauzy Diag Human, která se rovněž točí kolem jednoho ministerského dopisu, ale to je – doufejme – jen první pohled. Doba je přece jenom jiná než na začátku 90. let a také figury stojí v této partii jinak. Ministr Vojtěch například neoznačuje žádnou firmu za nedůvěryhodnou, pouze konstatuje, že jeho úřad neobdržel oficiální žádost, o níž se v Prymulově listu psalo.
Prymulovo politické působení zkrátka vždycky trochu zavání průšvihem. Jako poradce může být nepochybně velmi cenný, ale pro exekutivní politickou funkci je Prymula ve zdravotnickém byznysu příliš vkořeněný. Česko se blíží do situace, v níž hrozí, že kolem nákupu stovek tisíc či milionů antigenních testů nastane podobný „klondajk“ jako na jaře kolem ochranných prostředků. Trh je sice přehlednější a zásobený, ale výrobců je několik a znovu se nakupuje pod časovým tlakem a ve velkém, takže rizika nejsou zanedbatelná. I proto je lepší, že už na ministerstvu sedí někdo, kdo má od této části zdravotnického byznysu větší odstup.
Václav Klaus svého času s oblibou popisoval dva politické přístupy, pro něž si vypůjčil friedmanovské kategorie „pro-market“ a „pro-business“. Jednoduše řečeno, Roman Prymula měl stejně jako Mynář nebo Faltýnek vždy blíže k té druhé kategorii politických figur.
