Článek
Chvíli to vypadalo, že červnová demonstrace na Letné se může stát bodem zlomu v české politice. Tedy momentem, kdy se část společnosti – říkejme jí jednoduše antibabišovský a antizemanovský svět – nemusí cítit poražena, odstrčena a může konečně zase uspět.
Vždyť už dlouhých šest let, od roku 2013, je v menšině a prohrává všechny důležité volby (kromě těch loňských do vysmívaného Senátu, o něž ovšem ostatní voliči nemají zájem).
Opozice před prázdninami pochopila, že opakované statisícové demonstrace naštvaných lidí jsou namířeny nejen proti premiéru Babišovi, ale mimo jiné také proti ní samotné. Proti pět let trvající neschopnosti opozičních stran vymyslet účinnou strategii, jak se k hnutí ANO alespoň přiblížit na dohled.
Silné volání „dejte se dohromady a zastaňte se nás“ vyslyšeli lídři ODS, KDU-ČSL, hnutí STAN i TOP 09 a změnili dosavadní strategii – začali společně debatovat o možnosti vytvořit takzvaný demokratický blok. Tedy volební koalici, kde by netříštili síly a šli do sněmovních voleb v roce 2021 společně.
Nápadem byla až nekriticky nadšena řada novinářů. Příběh připomínal Slovensko z konce 90. let, kdy se tam úspěšně dokázala sešikovat široká koalice hodně rozličných stran pod vedením lídra zvenčí, Mikuláše Dzurindy – a skutečně odstavila od moci Vladimíra Mečiara.
Teď po prázdninách jakoby chuť spojovat se ochladla. První průzkumy ukazují, že síla antibabišovského tábora pořád stagnuje: ODS se pohybuje kolem 15 procent a lidovci, Starostové i TOP 09 se sotva drží nad životní pětiprocentní hranicí.
Jediný z opozice, kdo v průzkumech mírně posiluje, jsou Piráti. Ovšem ti se nechtějí společného bloku ani dotknout, aby se jako nové hnutí „neušpinili“ od tradičnějších stran.
Další vyjednávání o vzniku demokratického bloku teď čeká na dvě podzimní události. První jsou nepochybně listopadové demonstrace k třiceti letům od pády totality, které tomu mohou dát novou dynamiku.
A druhou pak sněm TOP 09, ta bude volit nového předsedu mezi poslankyní Markétou Pekarovou Adamovou a senátorem Tomášem Czerninem podporovaným Miroslavem Kalouskem. Tedy mužem, který bývá v ostatních stranách považovaný za problém případné integrace.
Tento týden navíc respektovaný sociolog Daniel Prokop přišel s hypotézou, že čtyřkoalice se společným programem a lídrem by stejně nemusela uspět tak výrazně, jak se očekává. Domnívá se totiž, že pro liberální voliče by najednou byli přitažlivější třeba Piráti a pro konzervativní Trikolóra.
Podle Prokopových propočtů je pro celkový výsledek výhodnější spojení do dvou formací – například konzervativní ODS s lidovci a liberální Starostové s TOP 09.
Jak ale ukazují zkušenosti z minulosti, odvážné plány na vytváření koalic se většinou hroutí na zcela pragmatických věcech.
Nejznámější případ je rozpad Čtyřkoalice, jež před dvaceti lety vznikla proti paktu Klause se Zemanem. Ale po smrti hlavního tahouna celého projektu – tehdejšího šéfa KDU-ČSL Josefa Luxe v listopadu 1999 – se mezi sebou straničtí předáci začali hádat, kdo bude společným hlavním lídrem.
Nakonec z ambiciózní Čtyřkoalice zůstaly jen dvě strany – lidovci a Unie svobody – a její zisk 14 procent ve sněmovních volbách v roce 2002 zůstal pod očekáváním a byl velkým zklamáním.
Těsně před posledními parlamentními volbami v roce 2017 se rozpadla koalice KDU-ČSL a hnutí STAN, ačkoliv už měla natočeny společné předvolební klipy. Kvůli nepříznivému vývoji preferencí, které se pohybovaly těsně pod nezbytnými deseti procenty, z projektu na poslední chvíli vycouvali lidovci.
Může to teď být jinak? Dokážou jednotliví lídři ustoupit ve prospěch společného cíle? A vzdají se straníci v regionech svých zaručených míst na společných kandidátkách ve prospěch kolegy z konkurenční partaje?
Zdá se, že celému projektu chybí někdo jako již zmínění Mikuláš Dzurinda na Slovensku nebo Josef Lux v Česku – kdo by vznik demokratického bloku tlačil, sám o něm vůbec nepochyboval a měl velkou podporu napříč stranami.
Pokud však opoziční strany nenajdou jakoukoliv účinnou strategii proti Andreji Babišovi, může se stát, že poptávku demonstrantů po silné politické síle zvedne někdo jiný – třeba spolek Milion chvilek transformující se v nějaké politické hnutí.
